Amy
Počkej,“ hlesnu. Srdce se mi sevře.
Synův prst se zastaví nad tlačítkem. Vzhlédne ke mně a já mu
v očích vidím starosti. V koutcích se mu z nich dělají vrásky, vypadá
starý a smutný. Za vypouklým sklem před námi září planeta – modrá
a zelená a bílá a třpytivá a přesně taková, jakou jsem si ji přála.
Ale to, z čeho se mi kroutí žaludek, je strach.
Hrůza.
„Jsme připravení?“ zašeptám sotva slyšitelně.
Syn se posadí zpříma, dál od tlačítka. „Přestěhovali jsme do modulu
z Universa všechno, co uvezeme,“ řekne. „Všechno jsme přivázali –“
„Včetně lidí,“ odtuším. Vzali jsme velká a tlustá lana, taková, jakým
byl Syn připevněný k lodi, když byl venku ve vesmíru, a přivázali jsme
lidi co nejpevněji ke kryo komorám, ke zdem a kamkoli to šlo, aby to
tu s nimi neházelo jako s míčky, až modul přistane na Zemi Centauri.
Je to ale přinejlepším provizorium. Mám strach, že tyhle naše zfušované
pásy nebudou stačit, ale víc udělat nemůžeme. Líp už připravení
nebudeme.
Ale tak jsem to nemyslela, když jsem se ptala, jestli jsme připravení.
Myslela jsem tím, jestli jsme připravení na to, co nás tam dole čeká.
Jsem já připravená?
Na planetu byly vyslány sondy – mnoho z nich ještě předtím, než
sem Universum vůbec doletělo – a všechny tvrdily, že je Země Centauri
obyvatelná. Ale mezi obyvatelnou planetou a domovem je velký rozdíl.
A jsou tam příšery.
10 BETH REVISoVá
Zavrtím hlavou ve snaze vytřást z ní všechny ty znepokojivé myšlenky.
V poslední době všechny sondy hlásí jakési neznámé nebezpečí,
cosi, čemu Orion říkal příšery. Něco tak hrozného, že se první Otec
rozhodl, že bude lepší uvěznit všechny na palubě Universa než přistát.
Co je horší? Příšery... nebo zdi?
Tři měsíce jsem tu prožila uvězněná, stěny lodi spíš jako klec než
domov. Ale aspoň jsem byla naživu. Kdo ví, co nám planeta přinese,
jakým nebezpečím budeme čelit?
Zbývají jen otázky, strach a velká modrá, zelená a bílá planeta, která
se na mě dívá.
Musíme jít. Musíme se postavit světu tam dole. Bude lepší umřít
rychle, na rtech jen chuť svobody, než prožít dlouhý život a předstírat,
že nevidíme zdi, které nás tu drží jako ve vězení.
Bude to stát za to, říkám si. Bez ohledu na to, jakou cenu zaplatíme,
bude to stačit, abychom utekli z Universa. Takové věci si říkám a snažím
se jim věřit.
Z ovládacího panelu na mě blikají kontrolky. Sedíme se Synem přímo
před ním, před obrovskou přístrojovou deskou zasazenou v podlaze
mezi námi. V hlavním Velíně – velké místnosti, z níž se řídila celá
loď – bylo šest židlí a desítky ovládacích panelů, ale v tomhle menším
jsou jen dvě židle a dva panely. Snad to stačí. Doufám, že my na to
stačíme.
Natáhnu roztřesenou ruku nahoru – směrem k oknu, za nímž září
planeta, nebo k ovládacímu panelu, nevím – a Syn mě za ni vezme.
„Zvládneme to,“ řekne a v hlase nemá ani stín pochyb.
„Musíme,“ odtuším.
„Spolu?“
Přikývnu.
Oba najednou stiskneme tlačítko označené Zahájit přistání.
2
Syn
Velínem zazní počítačový ženský hlas: „Vypuštění modulu zahájeno.“
Amy se roztřeseně nadechne.
„Zaznamenán signál naváděcí sondy. Manuální, nebo automatická
přistávací sekvence?“ zeptá se počítač. Na ovládacím panelu přede
mnou se rozsvítí dvě nová tlačítka: na jednom svítí červené M,
na druhém zelené A.
Odhodlaně stisknu tlačítko A.
„Zahájena automatická přistávací sekvence,“ oznámí vesele počítač.
Modulem se rozezní skřípění kovu o kov, dunění a rachot. Všechno
to zní, jako by se střechou prokousávaly zuby obří pily.
„Co to je?“ vyjekne Amy. Drží se sedadla, jako by ji poutalo k bezpečí.
Kovové podpěrky jsou poseté otisky jejích prstů a tělo tlačí do tlustého
pěnového čalounění.
Hlavou mi víří různé možnosti. Ten zvuk zní, jako když se něco
láme – zlověstně a hrozivě. Celý modul se pohne dolů a kupředu, až
se mi zhoupne žaludek. Jako by ho nějaká obří ruka odtrhla od zbytku
Universa. Bez dechu se tisknu do sedadla. Do velína pronikají zpoza
dveří výkřiky a vřeštění hrůzy. Amy se na mě podívá, tvář sinalou
a ustaranou.
„To je normální,“ odtuším a nejsem si jistý, jestli se snažím uklidnit
ji, nebo sebe. „Teď jsme oddělení od hlavní lodi.“
Nad námi něco zaduní, celý modul se asi o metr zhoupne a pak se
stabilizuje.
12 BETH REVISoVá
„Tak až teď,“ řeknu. Amy se zasměje, ale je to vysoký a nervózní
smích, který jí rychle zhasne na rtech.
„Spuštění pomocných raket,“ prohlásí věcně počítač. Spustí se tři
malé rakety zabudované nahoře do modulu, stlačí nás to dolů a výhled
z okna se změní. Nevidíme teď nic než planetu.
„Jsem ráda, že to okno máme,“ odtuší Amy a hledí vypouklým sklem
před námi. Hvězdy se třpytí a planeta – náš nový domov – na nás jasně
září. V některých textech ze Staré Země se o planetě mluví jako o modrobílém
mramoru. Ale to je daleko od pravdy. Na obrázku planeta možná
jako mramor vypadá. Ale tady, přímo před námi, vypadá skoro jako živá.
Barvy září a ostře kontrastují s prázdnou temnotou vesmíru.
Jenže ačkoli je krásná, ještě na ní nejsme. Modul se znovu zhoupne
kupředu a zpoza dveří velína znovu zazní výkřiky – krátké, tlumené
zvuky lidí, kteří nedokážou ovládnout strach.
„Tak ať to máme za sebou,“ utrousím chmurně.
„Kontrola orbitálního manévrovacího systému,“ zašveholí počítač.
Amy zalapá po dechu, když se modulem rozlehne hromová rána.
Chci ji chytit, obejmout ji a pošeptat jí, že všechno bude v pořádku.
Ale nemůžu se hnout. Srdce mi tluče až v uších, tepe tak nahlas,
že nic jiného neslyším. Modul ví, co dělat – z Universa jsme na Zemi
Centauri vyslali sondy, které teď signalizují ovládacímu systému a navádějí
nás na přistání na tom nejbezpečnějším místě s nejvhodnějším
prostředím. My se musíme jen připoutat.
Ucítím nevolnost. Je to stejný pocit, jaký mám – míval jsem – tu
krátkou chvíli, když jsem se vznášel ve vzduchu, než mě vtáhl gravitační
tunel a poslal mě na jinou palubu lodi. Cítím závrať. Mozek
na mě křičí: Padám! Zpanikařím, mávám kolem sebe rukama i nohama,
snažím se něčeho zachytit, čehokoli, ale není tu nic než vzduch.
A beztak je to jedno, protože nepadám. Vznáším se.
VŠECHNY BARVY ZEMĚ 13
„Sakra!“ vykřiknu a hledím pod sebe na svou židli, která je teď
prázdná. Já se vznáším asi metr nad ní.
Amy unikne ze rtů nervózní zahihňání, ale oči má strachy vykulené.
„Ty ses nepřipoutal k sedadlu?“ zeptá se. Vlasy jí poletují kolem
obličeje jako rezatý mrak, ale široké, pěnou změkčené pásy přes klín
a prsa ji drží na sedadle.
„Já... zapomněl,“ hlesnu. Divoce máchám rukama i nohama, ale nehýbu
se z místa. Samozřejmě – gravitační replikátor byl na hlavní lodi.
Otočím hlavu k zavřeným dveřím. Přemýšlím, jak je teď mým lidem,
když jsem jim vzal všechno včetně gravitace.
„Vydrž!“ řekne Amy, v hlase pořád ještě smích. Odepne si pásy,
a když začne stoupat, vklouzne pod ně nohou a obě ruce natáhne
ke mně.
„Pitomý vlasy,“ zamumlá a odfoukne si zlatočervenooranžové prameny
z obličeje. Vlasy se kolem ní vznášejí jako aureola měkkých úponků,
které šátrají v prostoru. Připomene mi to okamžik, kdy jsem ji viděl
poprvé. Tehdy jí sluneční vlasy vířily kolem tváře jako oblak inkoustu.
„Zaznamenán pokus o spojení se sondou,“ zašveholí počítač. „Sonda
hlásí vhodnou oblast pro přistání. Nasměrovat modul k sondě?
Ano, nebo ne?“ Rozsvítí se dvě tlačítka: červené N a zelené A.
„Xakru!“ zakleju a sáhnu po ovládacím panelu. Je to k ničemu – mé
tělo je hmota bez tíže a ovládací panel je beznadějně mimo dosah.
„Nehýbej se!“ křikne na mě Amy. Kotníkem je jen tak tak zaklesnutá
za překroucený bezpečnostní pás. Nestačí to – natahuje se ke mně,
ale vznáším se tak daleko, že na mě těsně nedosáhne.
„Prosím, zvolte ano, nebo ne,“ připomene mi počítač.
„Sakra,“ zamumlá Amy. Vykroutí nohu zpoza pásu, odrazí se od
židle a vznese se do vzduchu.
Narazí do mě – já letím ke stropu a ona se ode mě odrazí k pod14
BETH REVISoVá
laze. Strop mě nasměruje dolů a asi o metr minu sedadlo, ale prsty
dosáhnu na kovový okraj ovládacího panelu a podaří se mi stisknout
blikající tlačítko A.
Amy otráveně zavrčí, když ji to od podlahy vrátí zase ke stropu. Odrazí
se od něj a míří na své křeslo.
Ručkuju po okraji ovládacího panelu, až se dostanu k sedadlu, a pak
do něj vklouznu a přes klín a kolem hrudníku si zapnu pásy.
„Spustit orbitální manévrovací systém,“ pokračuje automaticky počítač,
bezcitný a nevědoucí. Vůbec si nevšímá, že se mé tělo třese tak,
že bych teď nejspíš nedokázal vstát, ani kdyby tu gravitační pole působilo.
Modul se dá do pohybu. Hvězdy zmizí ze zorného pole a výhled
zaplní planeta. Jako by celé mé tělo na chvíli přestalo fungovat a já jen
očima vpíjel ten výjev. Je to jaksi jiné, vidět planetu bez temnoty, která
ji obklopuje. Jako by nás ty barvy měly obalit a celé nás polknout.
„Ach,“ vydechne Amy sotva slyšitelně, chytí se za opěrku svého sedadla
a stáhne se dolů. Usadí se a znovu si zapne pásy.
Před ní se rozsvítí monitor, na němž jsou nad obrysem modulu
vidět tři jasné červené puntíky. „To musí být ty rakety, co nás pohánějí,“
poznamená. Dotkne se obrazovky a bříška prstů se jí červeně
rozzáří.
Jedno světélko zabliká – Amy zalapá po dechu a ucukne hlavou –
a zase se nám změní výhled. Modul sebou trhne vzhůru, takže zahlédneme
domov, který opouštíme.
Universum.
Bez modulu pod břichem vypadá porouchaně, zmrzačeně.
V krku se mi udělá knedlík. Já – tohle jsem nečekal. Nečekal jsem,
že se podívám z okna únikového modulu a pomyslím na všechno, co
jsem opustil, a budu přemýšlet, jestli to za to stojí.
VŠECHNY BARVY ZEMĚ 15
Universum. Ta loď... byla celý můj život. Všechno. Všechny vzpomínky,
všechno, co jsem kdy cítil, všechno, co je na mně důležité, vzniklo
mezi těmi otlučenými ocelovými stěnami.
A já to teď všechno opouštím.
A taky víc než osm set lidí, kteří jsou pořád ještě uvnitř.
Na mysl mi přijde bláznivý nápad: Chtěl bych stisknout tlačítko,
zastavit rakety a nasměrovat modul zpátky k Universu. Nechci pryč.
Nechci opustit domov.
Ale pak se na monitoru opět rozsvítí červené puntíky, rakety zaberou
a modul se dá znovu do pohybu směrem k planetě. Teď už je to
jedno, je pozdě.
Na Universum se nikdy nevrátím.
S každým rozsvícením červených bodů na obrazovce se rakety zažehnou
a postupně upraví modul do správné polohy. To mě spolu se
stavem beztíže dezorientuje – jediné, co se nemění, je Země Centauri.
„Je to hrozně divné,“ poznamená Amy. „Jako bychom byli vzhůru nohama,
čelem k planetě, ale vlastně mi nepřipadá, jako bychom byli vzhůru
nohama.“ Přejede si rukou po vlasech v marném pokusu uhladit si
je, ale zase se jí rozlétnou.
„Zahájit opuštění orbity,“ řekne počítač.
Všechna tři červená světla se rozsvítí a už nezhasnou. Modul se žene
kupředu, přímo k planetě. Podívám se na Amy: Oči má strachy vykulené
a prsty svírá opěrky sedadla. Ale já vím, že to chce. Dát jí Zemi
Centauri je jediný způsob, jak ji kdy budu schopen učinit opravdu
šťastnou, jak jí vynahradím to, že ji má lehkomyslnost uvěznila v kleci
Universa s takovými, jako byl Luthor, a s lidmi, kteří ji nikdy nebudou
schopni přijmout mezi sebe.
„Zážeh,“ oznámí počítač.
„Připravený?“ zašeptá Amy.
16 BETH REVISoVá
„Ne,“ přiznám se. Chci dát Amy planetu, ale byl bych nejraději, kdyby
mě to nestálo jediný domov, který jsem kdy poznal.
Modul nabere rychlost a zamíří dolů k planetě. Všechna tři světla
na monitoru před Amy jasně září. Rozsvítí se i pár menších, rozmístěných
mezi těmi velkými – zapínají se další rakety a ženou nás k Zemi
Centauri ještě větší silou.
„Rozhraní pro vstup zaměřeno,“ řekne počítač.
Okno vyplní planeta. Modrá a zelená a bílá. Vidím jen nos modulu,
jehož barva se z jednotvárné šedozelené začíná měnit v rudou. Koutkem
oka zahlédnu třpyt něčeho stříbřitého, ale když otočím hlavu, modul
se znovu zhoupne. Kolem okna se míhají oranžové a žluté a červené
šmouhy.
Pohlédnu na Amy. Kolem krku se jí vznáší zlatý křížek. Jednou rukou
ho zachytí a sevře ho tak pevně, až jí zbělají klouby. Rty se jí tiše
pohybují a splývají z nich slova, která neslyším.
Na ovládacím panelu chaoticky blikají různé kontrolky – rakety
se zapínají a vypínají, takže začínáme klesat šikmo a klikatě, což
nás má nejspíš zpomalit. Čas od času zahlédnu planetu, ale většinou
je okno zastřené oranžovými a červenými šmouhami – jsou
to plameny? Nebo jen horko z průletu atmosférou? Nevím, nevím.
A u všech hvězd, jak jsem si mohl myslet, že s tím modulem přistaneme
sami?
Z boku do modulu něco narazí – nebo to tak aspoň působí, když
se celý modul najednou zakymácí a vychýlí z kurzu. Rozbliká se asi
desítka kontrolek a počítač zašveholí: „Signál pro přistání přerušen.
Zapnout manuální režim.“
„Co se to děje?“ vykřikne Amy.
Na stropě se rozsvítí červená světla a všechno se krvavě rozzáří. Podívám
se na Amy a vím, že jí došlo totéž, co mně. Něco není v pořádVŠECHNY
BARVY ZEMĚ 17
ku. „Kontakt s povrchem za T mínus patnáct minut,“ řekne počítač
naprosto klidným tónem.
„Kontakt s povrchem?“ papouškuje Amy vysokým a přerývaným
hlasem. „Zřítíme se!“
Srdce se mi zastaví, když si uvědomím, že má pravdu. Uchopím
malý knipl, který vyčnívá zpod ovládacího panelu, a udělám to jediné,
co dává smysl. Vší silou s ním cuknu k sobě a doufám, že se
mi modul nějak podaří nasměrovat, abychom do planety nenarazili
čelně. Horizont na obrazovce se zhoupne a na ovládacím panelu se
rozblikají další kontrolky.
„Osmdesát kilometrů nad povrchem,“ informuje nás počítač. „Zahájit
aktivní brzdění.“
Několik světélek zabliká a modul jako by se o kus propadl – nebo
možná jen znovu začala působit gravitace a my naplno dosedli do křesel.
Amy vykřikne a je to krátký výbuch hrůzy, která dostala hlas.
Něco – odpadla raketa? selhal počítač? – znovu vychýlí modul z kurzu.
Už rozeznám jednotlivosti na povrchu planety: hory a jezera a útesy.
A my do nich narazíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat