Postávám před dodávkou a nakukuju dovnitř. Její temné
útroby mi připomínají jinou dodávku.
Při vzpomínce na ty nedávné události se mi v plicích
hromadí horký vzduch. Teď je prázdná, ale už brzo poveze
mě. Mě samotnou. Uvězní mě v ní. Nemůžu od dodávky
odtrhnout oči. Zírám na ni tak usilovně, až mi začnou
slzet. Zamrkám, abych zahnala slzy. Byl to můj nápad, já
sama se tak rozhodla. Na to nesmím zapomínat.
„Nemusíš to dělat,“ zaslechnu najednou za sebou Willa.
Vezme mě za ruku a palcem mi přejíždí po vnitřní
straně zápěstí. Úplně se mi z toho rozbuší srdce. Už zase
můžu volně dýchat. S ním je všechno jednodušší. Snesitelnější.
I tohle.
Přikývnu, ale žaludek se mi svírá strachy.
Přemůžu se, pustím jeho ruku a opřu se o dodávku.
„Já to musím udělat.“
„Přijdeme na jiný způsob, jak –“
„Ne. Máme dobrý plán.“ Já ho vymyslela. Samozřejmě
že ho považuju za dobrý. Všechny jsem o tom přesvědčila.
Tak dlouho jsem se s nimi dohadovala, až nakonec souhlasili.
Will, Cassian i Tamra. Už jsme to dotáhli až sem.
Tamru jsme nechali čekat schovanou několik kilometrů
odtud. Will se pro ni pak s Cassianem vrátí.
Will se zamračí. Najednou jako by zestárnul. Vypadá
unaveně. Ale pořád je tak krásný, že mi to rve srdce. Zamrkám
a pohladím ho po zarostlé tváři. „Všechno dobře
dopadne, uvidíš. Stačí, když se budeme držet plánu.“
„Nedělej tam žádný blbosti… nehraj si na hrdinu –“
Přiložím mu prst na rty, abych ho umlčela. Cítím, jak
jsou pevné a chladné. Vtom jeho pohled zněžní. Dívá se
na mě svýma zlatavýma hnědozelenýma očima. Mají stejnou
barvu jako podzimní listí. Pod jeho pohledem jako
bych úplně roztávala. Stává se mi to vždycky, když se na
mě takhle dívá.
Zhluboka se nadechnu. Cítím na sobě Cassianův pohled,
a tak se ohlédnu. Ale Cassian upřeně hledí do lesa
a botou okopává zem. Předstírá, že si nás nevšímá, ale já
moc dobře vím, co se mu doopravdy honí hlavou. Vždyť
je mezi námi pouto. Cítím, jak moc se musí soustředit,
aby se na nás nepodíval… jak moc se snaží nedat najevo,
jak ho to dráždí.
Čekám, až se na mě koukne. Možná ho k tomu dokážu
přimět. Celá ta záležitost s citovým poutem mezi
mnou a Cassianem je pro mě ještě pořád novinka. Konečně
se na mě podívá. Kývnu na něj a on taky lehce přikývne.
Zakroužím prstem ve vzduchu a dost nahlas na to,
aby jim došlo, že mluvím k oběma, prohlásím: „Teď se
otočte a nedívejte se.“
Willovi lehce cukají koutky, ale poslechne. Cassian
9
taky. Teď jsou ke mně oba otočení zády, a tak se můžu
začít svlékat. Pomalu si sundávám oblečení a soustředím
se přitom na každý pohyb – rozvazuju si boty, stahuju
džíny. Oblečení rovnám do úhledné hromádky. Dávám si
obzvlášť záležet… jako kdyby dokonale srovnané oblečení
bylo krajně důležité. Hraju o čas.
Stoupnu si. Jsem úplně nahá. Prohlížím si Willova
záda. Pod hladkou šedivou látkou se mu rýsují svalnatá
ramena. Cítím, jak mě ovívá chladný vzduch a jak mě
lechtají sluneční paprsky. Je čas vyrazit. Měla bych nastoupit
do dodávky. Jakmile za sebou zavřu dveře, už nebude
cesty zpátky. Vydáme se do pevnosti. Tam mě opustí.
Na mou vlastní žádost mě tam nechají. Jestli se něco
pokazí… Zavrtím hlavou. Na to snad radši vůbec nebudu
myslet.
Stejně se bojím. Až mi z toho úplně vyschne v puse.
Na nějaké počestnosti mi teď vůbec nezáleží. Chytím
Willa za rameno, přitáhnu si ho k sobě a políbím ho tak,
jako kdyby to mělo být naposled. Dávám do toho polibku
všechno. Hlavou se mi přitom honí nejrůznější vzpomínky.
Vzpomínky na nás. Na všechno, čím jsme spolu
prošli. Na dobu, kterou jsme strávili v Chaparralu. Na
jeho příbuzné – lovce – kteří se mě snažili zničit. Na to, jak
chytili Miriam. Jak se ho Corbin snažil zabít…
Will mě obejme. Líbám ho, dokud mě nezaplaví už
dobře známý pocit. Pálí mě na prsou a průdušnici mi
spaluje žár. Tváře mi úplně hoří. Odtáhnu se od něj a celá
roztoužená přerývaně dýchám.
Pořád jsem nahá.
Will po mně sklouzne pohledem. Je mi jasné, že viděl
všechno. Zhluboka se nadechne. Tváře mi ještě víc zčer-
10
venají, ale nemůžu se od něj odtrhnout. Jeho oříškově
hnědé oči jsou plné emocí. Vím, že se ho musím pustit.
Musím se ho pustit teď, nebo nikdy.
Naskočím do dodávky a začnu zavírat dveře.
Jeho hlas mě zastaví. „Počkej.“
Vykouknu na něj.
„Musíš se proměnit.“ Zdvihne před sebe pouta.
„No jo vlastně.“ Jak jsem na to jen mohla zapomenout?
Nesmíme nic pokazit.
Vystoupím z dodávky a převtělím se. Z Willových dotyků
jsem celá rozrušená a zpocená. Cítím po těle mravenčení.
Kůže se mi napíná. Mezi lopatkami se mi prodírají
křídla a ve vzduchu to slabě jiskří. Převtělím se rychle.
Will si mě s neskrývaným obdivem prohlíží. Vědomí,
že se na mě dokáže dívat tak, jako se na mě díval, když
mě spatřil poprvé, mě hřeje u srdce. V jeho očích jsem
i ve své drakijské podobě krásná bytost a ne pouhé zvíře,
které jeho příbuzní loví. Povzbudí mě to. O to víc, že za
chvíli budu vydaná napospas enkrosům – těm mlhavým
strašákům z mých dětských snů. Těm, kteří na nás posílají
lovce. Konečně k nim budu moct přiřadit tváře. Zhluboka,
roztřeseně se nadechnu.
Will mi rychle, ale zároveň opatrně poutá ruce i křídla.
Vyhýbá se přitom mému pohledu. Jako by cítil vinu.
Po chvilce se ke mně otočí i Cassian. Cítím, jak se jeho
pocity změnily. Nelíbí se mu to, co vidí. Že mě poutají
jako vězně.
Will mi pomáhá nastoupit zpátky do dodávky. Podívá
se mi přitom do očí. Usměju se na něj. Ale není to ono.
Nepůsobím upřímně, a tak zase zpátky zvážním. Snažím
se mu všechno sdělit očima. Děláme správnou věc.
11
Pak se k němu obrátím zády, aby mi už neviděl do
obličeje.
Abych neviděla já jeho a všechno si nerozmyslela.
Cítím, že váhá, že čeká, jestli na něj ještě jednou nepohlédnu.
Ale já se neotočím. Nepodívám se na něj. Nemůžu
to udělat. Bojím se, že bych pak všechno vzdala.
Že by ze mě znovu byla ta malá holčička, která se strachy
třásla pod peřinou, když poslouchala Azurčiny příběhy
o enkrosech a děsivých věcech, které provádějí lapeným
drakiům. Nikdo neví, co přesně se za zdmi enkroské pevnosti
děje, protože drakiové, o kterých Azurka vyprávěla,
se nikdy nevrátili domů.
Will za mnou konečně zavře dveře a já zůstanu uvězněná
uvnitř. Otočím se. Ruce se mi třesou. Přitisknu je
na chladný kov. Dotýkám se dveří, jako bych se zároveň
mohla nějak dotknout jeho, jako bych na něj mohla dosáhnout.
Na něj, na Willa. Ne na Cassiana.
Po chvíli se znovu ozve bouchnutí dveří. Asi jak Will
s Cassianem nasedli dopředu. Pak se rozjedeme. Slyším
hučení motoru. Sednu si na špinavou podlahu a kolena
si přitáhnu až k bradě. Žaludek se mi svírá strachy.
Zhluboka dýchám. Odpočítávám minuty. Až zastavíme,
tak to celé začne – bitva, na kterou jsem čekala tak
dlouho.
Dodávka skáče po hrbolaté silnici. Odvaha mě pomalu
opouští. Tohle už jsem jednou zažila. Jsem vůbec normální?
Dobrovolně tohle všechno podstupovat znova?
V dodávce je málo místa. Nemůžu se nadechnout. Nemůžu
se pohnout. Jsem bezmocná. Mám spoutané ruce
a svázaná křídla. Moje nejhorší noční můry se stávají skutečností.
Před očima se mi míhají vzpomínky na to, jak
12
mě nedávno věznili v navlas stejném autě. Nemůžu se
těch představ zbavit. Minule to bylo…
Koneckonců kvůli tomu, co se stalo minule, jsem teď
tady.
Opatrně dýchám. Musím se uklidnit. Pořád dokola si
opakuju, že tentokrát mám všechno pod kontrolou. Zatřesu
hlavou a z obličeje si odhrnu zacuchané vlasy. Dodávka
prudce zatočí. Mám co dělat, abych nespadla.
Abych se uklidnila, v duchu si vypočítávám všechno,
co je tentokrát jinak. Věřím řidičům. Vím, že se na ně dá
spolehnout. Vím, kam jedeme – viděla jsem náš cíl. Nic
mě nebolí. Alespoň ne fyzicky. Ale tentokrát jsem sama.
Bez Miriam.
Celou tuhle výpravu jsme zorganizovali kvůli Miriam.
Musíme ji zachránit. Ale upřímně řečeno, Miriam není
hlavní důvod, proč jsem tady. Nehledám jenom ji, ale
i něco mnohem důležitějšího. Něco osobnějšího. Hledám
pravdu. Will to ví. Tamře ani Cassianovi to nejspíš nedošlo.
Ale Will ví, že hledám odpovědi. Že hledám tátu.
Dodávka zpomalí a zastaví. Zadržím dech. Ze rtů
a z nosu mi unikají mlhavé obláčky páry. Nedělám to
schválně. Nemůžu tomu zabránit. Stvoření, které dští
oheň – to jsem já. Obzvlášť teď, když jsem celá rozrušená,
je těžké skrývat mou drakii.
Strach. Vztek. Pochybnosti. Nemyslela jsem to snad
vážně, když jsem Willovi tvrdila, že máme dobrý plán?
Namlouvala jsem to snad i sama sobě? Oheň se mi dere
do krku. Už v puse cítím čoud a popel.
Zvenku ke mně doléhají hlasy. Za chvilku budu sama
mezi enkrosy. Přesně podle plánu. Čekám. Pod drakijskou
kůží se mi napínají a chvějí svaly. Křídla narážejí na
13
pouta. Nedokázala bych se z nich vyprostit, ani kdybych
chtěla. Will mě svázal pevně. Ale já se osvobodit nechci.
Musím se držet plánu. A to znamená hrát zajatce.
Myšlenky mi zabloudí k sestře. Jak sama čeká v motelu,
až se pro ni kluci vrátí. Usmívala se na mě statečně,
když jsme se loučily, ale její oči se nesmály. Nebyl to
upřímný úsměv. V mrazivě šedých očích se Tamře leskly
slzy. Je mi jasné, že se rozbrečela, jakmile jsem za sebou
zavřela dveře.
Tamře se můj plán od začátku nelíbil. Podařilo se mi
přesvědčit Willa i Cassiana, ale ji ne. Pouta se mi zařezávají
do kůže. Pomalu ztrácím cit. Zaplaším myšlenky na
Tamru a potlačím stále rostoucí strach. S čerstvým odhodláním
upřu pohled na dveře dodávky a čekám. Zvenku
se ozývají hlasy. Zdá se mi, že slyším Willa. Nebo možná
jenom tolik toužím po tom zaslechnout jeho hlas.
Cassian je venku určitě. Jeho nemusím slyšet, abych
věděla, kde je. Čekám v přítmí dodávky a cítím, jak jím
lomcuje zlost, jak pění vzteky. Nejspíš jim stojí tváří v tvář.
Cassianův hněv prostupuje celým mým tělem. Proniká
mi až do morku kostí.
Nechci se jím nechat ovládnout. Soustředím se na
sebe, na svoje pocity, na svou pravou podstatu. V plicích
se mi začne hromadit kouř. Průdušnice se mi otřásá
prudkým žárem a spaluje Cassianův ledový vztek.
Najednou se ozve zařinčení a skřípění kovu o kov.
Zvednu oči a napjatě sleduju, jak se dveře začínají pomalu
otvírat.
Mou kovovou celu zaplaví oslnivé světlo. Spoutanýma
rukama si zastíním oči. Mžourám ven z dodávky a zahlédnu
Willa. Je úplně v klidu. Nedává na sobě nic zdát.
14
Alespoň navenek. Jeho nervozitu prozradí snad jen to,
jak zatne čelist, když máchne rukou a ukáže na mě. „Tak
tady ji máte, pánové…“
Cassian postává kousek opodál. Kolem něj stojí další,
v laboratorních pláštích odění jedinci. Přeměřují si mě
hlubokýma, zkoumavýma očima. Enkrosové. Naskakuje
mi z nich husí kůže. Tohle jsem nečekala.
Cassian. Stojí přímo vedle nich. Jaká ironie. Nemůžu
si pomoct, ale celé mi to najednou přijde k smíchu.
Na to teď ale není čas, musím se soustředit. Dodávka
stojí v garáži. Přede mnou se táhne úzká, vybledlá chodba.
A na jejím konci – osamocené ocelové dveře. Odtud
není úniku. Taky tady nejsem, abych utíkala. Přinejmenším
ne hned.
Jedna z bílých postav ke mně přikročí blíž. V ruce
svírá dlouhou tyč s drátěnou smyčkou. Sotva se stihnu
rozkoukat, už mi smyčku přehazuje přes spoutané ruce
a pevně ji stahuje. Prudkým škubnutím mě vytáhne z dodávky.
Ještě než dopadnu na studenou zem, stačím zahlédnout
enkrosův odhodlaný pohled. Oči má tak světle
modré, že vypadají až bezbarvě.
Dopadnu na rameno a vykřiknu bolestí – celou dobu
mi nejde na rozum, jak můžou v těch svých laboratorních
pláštích vypadat tak normálně. Skoro jako nějací
doktoři nebo badatelé. Rozhodně ne jako ti tajemní, hroziví
strašáci, kterých jsem se tak dlouho bála.
Znovu mě zaplaví Cassianův vztek. Zachvěju se a snažím
se toho pocitu zbavit. Je to neuvěřitelně frustrující
– chci bojovat, chci se rozběsnit, nechat je pocítit můj
hněv. Ale nemůžu.
Zaslechnu Willovo tiché zavrčení. Zvednu hlavu a střet-
15
nu se s ním pohledem. Vidím, jak zatíná pěsti. Sotva se
ovládá. Lehce zavrtím hlavou. Snažím se mu naznačit,
aby se uklidnil.
Měli by jít. Je mi jasné, že pohled na mě a na to, jak se
mnou zacházejí, je musí ničit. Nemůžu riskovat, že nás
tím prozradí.
„Dělej! Zvedej se!“ Jeden z chlápků trhne mými pouty
tak silně, že se mi zaříznou do kůže. Mám pocit, že snad
bolestí přijdu o ruce, jestli se nehnu.
Nevraživě si ho prohlížím. Zasáhne mě jeho nevzrušený
pohled. Jeho bleděmodré oči jsou jako bez výrazu.
Nevidím v nich vůbec nic – ani to, co jsem čekala, že uvidím.
Zlobu. Nenávist. On si z toho nic nedělá. Je přesvědčený
o tom, že jedná správně.
Stále cítím Cassianův vztek.
„Koukněte na ni,“ prohlásí jedna z bílých postav. Málem
se začnu prohlížet, abych zjistila, co myslí.
Najednou se ocitnu ve víru rychlých, panických pohybů.
Než stihnu zareagovat, mám pusu přelepenou lepicí
páskou. Nejspíš toho o nás vědí dost, aby poznali, co
jsem zač. Co dokážu.
Bílá postava udělá krok zpátky. „Tak. To by stačilo.
Aspoň pro teď. Než ji zvládneme zanalyzovat. Takhle někoho
jen tak nezapálí.“
Nedokážu ze sebe vydat víc než slabé zabručení. Divoce
přejíždím pohledem po místnosti a hledám Willa.
Musím ho ještě jednou vidět. Naposled. Než mě odvedou
pryč, aby mě „analyzovali“.
Další prudké škubnutí. Namáhavě se postavím. Chodbu
ozařuje pronikavé žluté světlo. Táhnou mě pryč. Míjím
další bílé postavy.
Žádné komentáře:
Okomentovat