Stránky

středa 24. července 2013

Paralelní světy

Tímto článkem bych se zároveň chtěla omluvit za to, že jsem dlouho neaktualizovala blog. Pro předchozí týden je i hektický až moc slabý přívlastek. Vážně mi moje neaktivita mrzí a budu se snažit to dohnat příspěvky různého typu. Letní dumání se tak víc než hodí.

Všechno jednou poprvé

Řekla jsem si, že nebude chybou se zúčastnit Letního dumání 2, které pořádá zkušená blogerka, dobrá autorka a jedním slovem dokonalý člověk Syki. Aby se neřeklo, že se nějak vtírám, zmíním, že mi udělala grafiku, takže zase tak bezdůvodná tato lichotka není, protože  grafika je vážně velmi povedená a za to vděčím právě jí. I když neříkám, že vše mnou výše řečeno není pravda a to mi potvrdí její pevná a ohromná základna čtenářů, ke které patřím i já.

První paralelní svět, který jsem poznala a který mi zároveň vzal dech, napsala dobrá vypravěčka J.K. Rowling a jedná se o sérii Harryho Pottera. Starý, dobrý Harry Potter, čarodějův učeň bojující za pravdu a dobro. Klobouk dolů před Rowling, stvořila zcela nový, originální a kouzelný svět, který nenechal stranou asi nikoho z nás, opravdových knihomolů. Dokonalost sama, ale ne pro mě. Chci říct, že autorka napsala velmi povedenou sérii na nejvyšší úrovni, ale svět v němž Harry žil, mi nevyhovuje. Pokud nechodíte do Bradavic, Váš život nedoprovázejí mise jako získat Kámen mudrců, osvobodit se z Tajemné komnaty, najít vězně z Azkabanu, vyhrát Ohnivý pohár, zachránit příslušníky Fénixova řádu před Smrtijedy, odhalit Prince dvojí krve, najít viteály a přemoct Pána zla, tak vlastně nemáte ve světě čar a kouzel, co k dění. Je sice zajímavé, že Vás doprovází divy, které můžete vyčarovat mávnutím hůlky, ale postupem času to každého omrzí, no, alespoň mě. 

A teď přišel čas povolit uzdu své fantazii a hodit na papír ty sny, které se bohužel nemohou stát skutečností. 

V době, kterou si pamatuji, jsem si vždy přála zažít let, teď Vás napadne, že mám k dispozici letadlo, ale bych se chtěla vznášet na vlastních křídlech. A tím to dětství bylo dokonalé, tehdy jsem totiž věřila, že to zažiji. Teď si tak vzpomínám na mé pitomé nápady a kroutím si prstem u hlavy, ono totiž ne každé dítě by sbíralo peří a doma si z nich dělalo křídla a potom skákalo ze stolu a zběsile mávalo rukama, aby se alespoň chvilku zdrželo ve vzduchu, každý ne, ale já ano. Asi Vám došlo, jak to většinou dopadlo (ano, zkoušela jsem to vícekrát). Lidi, kteří říkají, že nejsem normální mají asi pravdu a proto bych chtěla žít ve zcela nenormálním světě a jedno z nejdůležitějších přání, které mimochodem také potvrzuje moji šílenost, je absence peněz, ne že bych je neměla já, ale aby prostě neexistovali. Většina lží, vražd a jiných neblahých skutků je stvořeno právě kvůli penězům nebo pro ně. Zatím jsem si nepromyslela, jak by to v mém vysněném světě fungovalo bez peněz, ale myslím si, že lépe než s nimi.

Jak jste zjevně pochopili, tak chci být jakákoliv okřídlená bytost, ale zároveň bych chtěla být člověk. Chápete, ne? Abych měla tu možnost změnit podobu, kdy budu chtít. Prostě se převtělit. Brala bych svět typu "Sami sobě vůdci", v tomto případě bychom museli být na sebe hodní a lidé by museli být NORMÁLNÍ. Jak peníze, tak alkohol, drogy a cigarety by byly v mém světě tabu, vlastně raději by ani neexistovaly a lidé by nepřišli na to, jak se za vlastní peníze dostat do hrobu, tohle mi přijde absurdní. Když si něco koupím, tak chci, aby mi to bylo nějak užitečné, ale čím jsou sakra užitečné ty cigarety, drogy a alkohol. Chápu, že se lidé s jejich pomocí zbavují problémů tím, že se dostávají do stavu, kdy ne všechno dlabou. Ale proč? Nechci to tady rozebírat, to bychom se dostali k jinému tématu, ale doufám, že každý chápe jejich nebezpečí a bude se jim snažit všemožně vyhnout. V mém světě by tohle upozornění naštěstí nedávalo smysl.

Rozhodně nechci být jediná nadpřirozená bytost. Přeji si žít ve světě kouzel, abych mohla žasnout z toho, co mi příroda předvedla, aby každý můj den byl něčím vyjímečný. Žili bychom oddělení od světa kolem nás, v nějakém zapomenutém lese a z 21. století bychom měli pouze oblečení.
V zemi by vypukla občanská válka mezi odlišnými nadpřizozenými bytostmi a sám osud by mě přivedl na kurz bojovníka, kde bych měla projít výcvikem a přežít spoustu nástrah, abych se mohla zastat vlastní rasy.
Jednoho dne, kdy by se ze mě stala odhodlaná bojovnice by se do naše země vtrhl nějaký nebezpečný robot. Každý by se pokoušel zneškodnit tu novinku, ale já jako přechytralý člověk bych se vydala hledat jeho tvůrce, pochopitelně sama. Ale místo předpokladaného počítačového šílence, bych našla v nějaké opuštěné budově armádu vycvičených vojáků a z jejich nepřítomných výrazů tváří bych pochopila, že jsou to pouze klony, které ovládá jediný počítačový systém naprogramovaný na zničení těch zvláštních tvorů, které svoji existencí protiřečí přírodě, na nás. Najednou bych narazila na viníka všeho špatného kolem mně a první nápad, který by navštívil jeho mozek zničený tolika neblahými úmysly, byl samozřejmě zneškodnit vetřelce v mém podání. Najednou by se do budovy vtrhla armáda mých lidí a místo očekávané spásy bych dostala další dávku nepřátel, občanská válka, pamatujete? Navzdory všemu bych se vydala zachránit svůj lid a to tak, že bych se pokoušela odpojit kabely ovládající ty roboty, které mezitím ničily a zabíjely lidi z mé země. Ale vše by nebylo tak jednoduché, jak se zdálo na první pohled. Kolem mě jsou stovky silných mužů, které mají v úmyslu mě zabít. Zde jediná možná varianta je útěk, ale osoba, která prošla mnoholetým tréninkem by se neměla tak snadno vzdávat. Sáhla bych po nějakém mrtvém vojákovi a převlékla do jeho oblečení, měla bych vyhráno, protože by mě brali jako svého vojáka. Jeden z klonů by po mně sáhl a začal by mě škrtit, nikoho by ano nenapadlo mě zachránit, bojovala bych do posledního okamžiku svého života a když už se chýlilo k tomu, že moje tělo opustí duše, by klonovy paže povolily a mé nehybné tělo zbavené vzduchu by spadlo do náruče mého zachránce. Odvlekl by mě do bezpečí a právě on by byl ten, kdo zabil tvůrce všech klonů a robota, který stihl zabít velké množství naších lidí.




Žili bychom spolu šťastně až do smrti a dlouho po ní by se naše jména předávala z generace na generaci jako jména odvážných hrdinů. 
Na konec by bylo vhodné dodat, že jsem psychicky v pořádku, pište co vy nato do komentářů. Chtěli byste žít v nějakém paralelním světě nebo Vám vyhovuje ten náš?

pátek 5. července 2013

Delirium od Lauren Oliver - RECENZE

Autorka: Lauren Oliver
Počet stran: 352
Nakladatelství: COOBOO
Česká anotace:
Dříve si lidé mysleli, že je láska dobrá věc. To bylo předtím, než na ni vědci objevili lék. Lidé nechápali, že když vám jednou láska oblaží mysl a rozproudí krev, není úniku. Teď je všechno jinak, vědci ji dovedou vymýtit a vláda požaduje, aby se všichni občané v den svých osmnáctých narozenin podrobili speciálnímu lékařskému zákroku, díky němuž by měli být vůči lásce imunní. Lena Halowayová se na ten den vždy těšila. Život bez lásky přece znamená život bez bolesti, bezpečný a předvídatelný. A šťastný. Schází devadesát pět dní, jenže Leně se stane něco nemyslitelného: Zamiluje se.


 Knižní trailer:


!OBSAHUJE SPOILERY!

Slovo úvodem

Jakmile se kniha objevila mezi novinkami v knihovně, hned jsem si ji půjčila. Těšila jsem se na napínavý a zajímavý příběh, ale začátek mě neoslovil. Nějakých prvních sto stran jsem se nudila tak, že jsem pomalu u knihy usínala. Ale potom se hlavní hrdinka začala potýkat s většími problémy a děj se stal lepším.


Postavy  

Hlavních postav máme hned dvě. Ale důležitější je Magdalena Haloway. A jak je to v příbězích zvykem, právě kolem ní se točí celý děj.  Je to celkem obyčejná, ničím nevýjimečná dívka, která ve svých šesti letech ztratila matku, svého jediného rodiče, neboť táta zemřel dávno před tím. Její máma kvůli lásce k tátovi odešla vlastní rukou do onoho světa, pří čemž na tomto nechala dvě dcery. Leně a její sestře se každý vysmíval a všemožně vyhýbal, protože láska je v tomto světě nemoc. A jako pro každou nemoc se i na lásku vynalezlo očkování, které musí povinně dostat každý občan ve věku osmnácti let. Lena si život bez lásky přestavuje jako bezpečný, tak jak jí to vykládají a cpou do hlavy na každém kroku, na svou léčbu se strašně těší a dokonce si počítá dny do svých osmnáctých narozenin - zbývá devadesát pět dní. Vyléčení lidé necítí lásku a nejsou schopni soucitu, žijí "černobílý" život plný každodenní rutiny, i když bych spíše zvolila následující formulaci: pomalu umírají, protože, co je to za svět bez lásky? Na Leninu matku očkování nepůsobí, i když jim prošla tři krát, sestra se těsně před léčbou také zamilovala, ovšem na ni léčba zafungovala, Lena se musí poučit z cizích chyb a dát si jeden důležitý úkol - nezamilovat se.
Nyní žije s tetou a strýcem a se svými sestřenkami, mladší za svůj život nevyslovila ani hlásku a starší je celkem otravné, malé děcko. 
Lenu jsem od začátku neměla moc v oblibě, byla taková obyčejná holčička, která se snaží dělat vše, co se jí řekne a nedumá nad tím, je - li to vůbec správné. 
Daleko raději mám paličatou a odvážnou Hanu, která pochází z bohatější a vychovanější rodiny, ale přesto porušuje pitomá pravidla toho pitomého světa. Docela mi zklamala, když nepřijala jednu velmi lákavou nabídku, kdy jsem čekala, že bude souhlasit.
Pro mě úplně nejlepší postavou je Alex, zaručuji Vám, že si ho oblíbíte hned. Je vyléčený, což si aspoň Lena myslí, než zjistí, že je jizva nad jeho pravým uchem, která mu měla zůstat po zákroku, falešná. Alex patří k hrstce Nežádoucích, kteří žijí ve městě pod falešným jménem, ale srdcem patří do Divočiny. Vede obyčejný život, než si oblíbí Lenu, což je ale pochopitelně zakázané. Láska se zde šíří polibky, objetím a doteky a tak se nakazí i Lena.




Průběh děje

Prvních sto stran jsem strávila tím polospánkem, kdy jsem vnímala, co se děje, ale v hlavě mi to nezůstalo ani na vteřinu, ale děj se rozvíjel, z vystrašené Leny se pomalu ale jistě stávala nebojácná a odhodlaná rebelka. Za což dávám autorce palec nahoru. Alex se mi líbil už od začátku. Ten bezejmenný kluk, který si dovolil mrknout na Lenu, mi nedával šanci na něj pořád nemyslet. Neustále jsem se při čtení ptala: Budou spolu? Nebo ne? A vše rozhodl jejich první polibek. 
Lena si u sebe všímá prvních příznaků amore deliria nervosa (lásky) - neschopnost se soustředit, pocení rukou, nechuť k jídlu, podivné šimrání v břiše, ... ale nebojí se následků, s Alexem se totiž bojí málo věcí.





Miluji Tě, pamatuj. To mi nemohou vzít.

Prostředí  a obyvatelé

Dnešní Amerika je rozdělena na dvě části - Divočinu a města. Ve městech žijí lidé všech ras a etnických skupin, ovšem jedno mají společné - zákaz milovat a být milován. Za elektrickým plotem se nacházejí lidé, kteří všemožně kašlou na zákaz lásky, říká se jím Nežádoucí a prostředí, kde žijí se nedělí na provincie nebo města, nazývá se  jednoduše Divočina. Nežádoucí to vůbec nemají jednoduché, vyléčení se jich snaží zbavit mnohočetnými bombardováními, ale bezúspěšně. Lidé ve městech si zároveň nedokážou připustit, že Nežádoucí a Divočina existují, za plotem je prostě otevřené prostranství, kde žije jedině zvěř.
Díky mnohočetným pasážím věnovaným popisu Portlandu (město, kde se děj odehrává) jsem si dokázala prostředí představit úplně dokonale. Moc se neliší od dnešních měst, jsou zde chudší i bohatší, ale obě dvě vrstvy společenstva podstupují pravidelně kontrolu, kdy po ulicích chodí hlídky a všímají se každé drobnosti v chování spárovaných lidí.
Každý občan před léčbou projde evaluací, kde se ho ptají na různé otázky a díky odpovědím zjistí, kolik bodů nasbíral, po té najdou člověka s podobnými výsledky a po léčbě chtě nechtě s ním bude muset ten/ta dotyčný/á  žít.


Pocity a dojmy

Už sem se výše zmiňovala, že nejraději bych nějakých prvních 50-70 stránek vynechala, ale přesto jsem ráda, že jsem přečetla každé slovo každého odstavce, protože vše je důležité. Nejvíc mě dojal a rozzlobil konec, na rozdíl od celé knihy byl naprosto nepředvídatelný a ohromující.




Hodnocení

Shrnutě se mi kniha líbila na:
 




Protože první část hodnotím 1 hvězdičkou a druhá si paradoxně zaslouží 5 a průměr je celkové hodnocení.
Obálka je originální, ale to neznamená, že je pro mě nádherná. Mám daleko raději ty obyčejné, ze kterých jde o hodně víc emocí, což tohle jsou jenom tyrkysové desky s nadpisem, ale právě ta tyrkysová si vyslouží následující hodnocení:








ZDE! si můžete přečíst recenzi na 2. díl Pandemonium.