Stránky

sobota 18. května 2013

Divergence od Veronicy Roth - Recenze

!OBSAHUJE SPOILERY!

Žánr: Sci-fi a fantasy - Romány, dystopie
Rok vydání: 2012, počet stran: 344
Nakladatelství: CooBoo
Překlad: Radka Kolebáčová 
Rok vydání originálu: 2011
česká anotace:
Chicago, budoucnost. Obyvatelé města, které obklopuje jen močál a obepíná ostnatý drát, jsou rozděleni do pěti frakcí. Beatrice je čerstvých šestnáct a přišel čas vybrat, do které frakce chce patřit, které ctnosti se chce na celý život odevzdat. Překvapivé rozhodnutí jí do cesty přivede osudového kluka – úchvatného, ale taky trochu nesnesitelného. Beatrice zjišťuje, že ve společnosti, která se jeví tak dokonalá, vzrůstá napětí a hrozící nebezpečí lze zažehnat jen jedním způsobem, který ji ale možná zničí.

Trailer na knihu (angl.):



„Již před řadou desetiletí si naši předkové uvědomili, že za znesvářený svět nelze vinit žádnou politickou ideologii, náboženské přesvědčení, rasu ani národní hrdost. Dospěli k názoru, že na vině je pouze lidská povaha – sklon lidstva páchat zlo, ať už v jakékoliv podobě. Proto rozčlenili společnost do frakcí, jejichž účelem bylo vymýtit ty lidské vlastnosti, které byly považovány za příčinu celosvětového sváru.

Ti, kteří přičítali vinu agresi, utvořili frakci Mírumilovných.

Ti, kteří za viníka označili nevědomost, se seskupili do frakce Sečtělosti.

Ti, kteří za příčinu zla označili pokrytectví, se sloučili do frakce Upřímných.

Ti, kteří poukazovali na sobeckost, se sjednotili ve frakci Odevzdaných.

A z těch, kteří odsuzovali zbabělost, se stali Neohrožení.“


Slovo úvodem

Většinou pod tímto nadpisem píšu, jak jsem na knihu přišla. A tato recenze nebude výjimkou.   O Divergenci se v poslední době mluví v knižním světě na každém kroku, co se týče filmografie, tak se můžeme těšit na film někdy kolem roku 2014. Nemohu se dočkat!



Postavy

Shailene Woodley si ve filmu Divergence zahraje Tris.
Hlavní postavou je šestnáctiletá Beatrice Prior narozená v Odevzdanosti, jako všichni její vrstevníci musí podstoupit volbu a vybrat si jednu z pěti frakcí. Není spokojená se svým vzhledem, podle ni má velký nos a příliš nápadné oči, no tak posuďte sami:--------->
Bratr Beatrice nesobecký Caleb se odmalička ukazoval jako pravý Odevzdaný, jeho přirozená dobrota vadí jeho sestře. Po výběru frakce potká Beatrice hrůzu nahánějícího ale přesto sympatického Tobiase, který je jí  povahou i osobností nesmírně podobný. 







Frakce

Jak jsem se zmínila na začátku, tak v Chicagu je život rozdělen do pěti frakcí. I když je žánr knihy především dystopie, přesto jsou lidé schopni vybírat si, kde stráví zbytek svého života. Při volbě pomůže jakási nápověda na to, pro kterou frakci se hodí tvé povahové vlastnosti. Zjistí se tak pod vlivem chemické látky vyvolávající halucinace, pří čemž si člověk musí poradit s jakoukoliv nebezpečnou situací a jeho chování prozradí, pro kterou frakci se narodil.    Ovšem není to tak jednoduché, po výběru musíte dokázat, že do frakce opravdu patříte a to zkouškou, u každé frakce je to něco jiného. 
Beatrice od mala žije v Odevzdanosti, která podporuje nesobeckost a dovoluje se starat o lidi kolem, na sebe při tom se musí zapomenout, platí zde zákaz na takové věci, které za den absolvujeme stokrát, např.: podívat se do zrcadla. Pokud chce Tris opustit svoji frakci a rodinu, naskytnou se jí čtyři možnosti: Upřímnost, kde platí "Co na srdci, to na jazyku.", Tris si ale myslí, že na Upřímnost je příliš prolhaná. Zkouškou v Upřímnosti je detektor lži, při které na Vás napojí stovky drátu a poslouchají Vaše odpovědi na nejosobnější otázky. Když projdete zkoušku úspěšně, znamená to, že budete k lidem pravdivý a nemáte, co skrývat. Mírumilovnost, lidé teto frakce obdivují dobrotu a vinu za vše pokládají na agresi. Sečtělost, kde si váží lidské inteligence a nejdůležitější budovou ve frakci je knihovna. Sečtělí vědci vymýšlejí nové formule pro účinnější halucinace, kde se dá líp poznat lidskou duši. Neohroženost, kde se cení odvahy a zbabělost se musí hodit za hlavu. Neohrožení často podnikají šílené věci, které často ohrožují život, jak svůj, tak ostatních. Ve zkoušce pro přijetí je výhra nad vlastními strachy, kde se potkáte se svoji nejobávanější fobií tváří v tvář a musíte se nejrychleji uklidnit, aby zmizela. Vše, co vidíte je opět halucinace vyvolaná injekcí, takové zkoušce se u Neohrožených říká "simulace".
Poslední možností je skončit mezi Odpadlíky, pokud neabsolvujete některou ze zkoušek, budete vyhnáni z frakce a do smrti žít na ulici. 
JEDNA VOLBA
rozhodne o tvých přátelích
JEDNA VOLBA
určí tvou víru
JEDNA VOLBA
předurčí tvou oddanost navždy
JEDNA VOLBA TĚ ZMĚNÍ!


Záporná a pozitivní stránka knihy

Vůbec to nemá souvislost s příběhem nebo s postavami, v žádném případě, s jedním i druhým jsem nanejvýš spokojená, ale problémem byly pravopisné chyby. Chápu, že se tiskové chyby mohou vyskytnout, ale postřehla jsem jich tam poměrně hodně a často
Jako každou dívku mě příběh zaujal i romantikou, odvážné a šílené činy dokázala autorka zpestřit city a láskou dvou osob, které je nikdy nezažili. 
Dlouho po přečtení jsem si knihu nemohla vypudit z hlavy, pořád jsem přemýšlela o pokračování, jak víte, tak já ráda něco předvídám. Nemohla jsem přestat obdivovat některé postavy a bohužel jsem pořád dumala nad smrtí postav, na které jsem si zvykla a dokázala tolerovat jejich špatné vlastnosti i jednání.



Hodnocení

Shrnutě mě příběh zaujal až na pár akceptovatelných drobností. Čtení jsem si užila a doufám, že stejné pocity ve mně vyvolá pokračování série. Obálka nenechá stranou nikoho. Líbí se mi kontrast barev i pozadí (Chicago) na deskách. Takže celkově můžu o Divergenci říct, že je to velmi povedené dílo velmi schopné spisovatelky.
Obálce nemůžu dát nic jiného než:





Kniha si zaslouží stejný počet hvězdiček:





Zveřejnila jsem recenzi na Rezistenci, kterou si můžete přečíst  ZDE!

pátek 17. května 2013

Rezistence od Veronicy Roth - Ukázka


Probudím se s jeho jménem na rtech.
Will.
Ještě než otevřu oči, znovu jej spatřím, jak se hroutí k zemi. Mrtvý.
Mou vinou.
Tobias se ke mně sehne a stiskne mi levé rameno. Vlak kodrcá přes
pražce a Marcus, Peter a Caleb už stojí u dveří. Zhluboka se nadechnu
a zadržím dech ve snaze uvolnit tlak, který mi svírá hruď.
Před hodinou mi nic z toho, co se stalo, nepřipadalo skutečné. Teď už
mi to skutečné připadá. Vydechnu, ale tlak na prsou nepovolí.
„Tris, jdeme,“ řekne Tobias a vyhledá můj pohled. „Musíme seskočit.“
Je moc velká tma, než abych viděla, kde jsme, ale když se chystáme
vlak opustit, musíme být blízko oplocení. Tobias mi pomůže zvednout se
na nohy a dovede mě k otevřeným dveřím.
Ostatní jeden po druhém seskakují: nejdřív Peter, po něm Marcus
a potom Caleb. Chytím se Tobiase. Ve dveřích nás ovane vítr, jako neviditelná
ruka, která nás chce zatlačit zpátky do bezpečí.
Vrhneme se do tmy a tvrdě doskočíme. Náraz rozjitří ránu v mém prostřeleném
rameni. Kousnu se do rtu, abych nevykřikla. Snažím se zjistit,
kde je Caleb.
8
„Jsi v pořádku?“ zeptám se, když uvidím, jak sedí opodál na trávě a tře
si koleno.
Přikývne. Popotáhne, jako by zadržoval pláč. Musím se odvrátit.
Dopadli jsme do trávy u oplocení. Jen několik metrů odsud je stará
cesta, po které vozí Mírumilovní do města zásoby, a brána, kterou vjíždějí
dovnitř. Ta je teď zavřená a drží nás v pasti. Nad námi se tyčí plot,
který je příliš vysoký a poddajný, než aby se dal přelézt, a příliš robustní,
než aby se dal strhnout.
„Tady má mít Neohroženost své hlídky,“ poznamená Marcus. „Jak to,
že nikoho nevidím?“
„Nejspíš byli taky pod vlivem simulace,“ řekne Tobias, „a teď jsou...“
Odmlčí se. „Bůhvíkde a dělají bůhvíco.“
Simulaci jsme sice zastavili – harddisk v zadní kapse mi nedá zapomenout
– ale co se dělo potom? Co se stalo s našimi přáteli, blízkými, vůdci
a frakcemi? To teď nezjistíme.
Tobias přistoupí k malé plechové skříňce napravo od brány a otevře ji.
Spatříme numerickou klávesnici.
„Doufejme, že Sečtělé nenapadlo kód změnit,“ prohodí Tobias a namačká
číselnou kombinaci. Po osmém stisku se brána otevře.
„Jak jsi to uhodl?“ zeptá se Caleb rozrušeně.
„Dělal jsem v dozorně. Měl jsem na starosti bezpečnostní systémy.
Kódy jsme měnili jenom dvakrát do roka,“ vysvětlí Tobias.
„Tak to máme štěstí,“ odtuší Caleb a ostražitě si Tobiase přeměří.
„Žádný štěstí,“ namítne Tobias. „Dělal jsem tam záměrně. Chtěl jsem
si být jistej, že se odsud vždycky dostanu ven.“
Zachvěju se. Jak to řekl – jako by si myslel, že jsme tady chycení v pasti.
Nikdy jsem o tom takhle neuvažovala. Připadám si pošetile.
Naše skupinka se dá do kroku. Peter si objímá zakrvácenou paži – paži,
do které jsem ho střelila. Marcus drží Petera za rameno a podpírá ho. Caleb
si co chvíli otírá tváře a já vím, že brečí, ale nevím, jak ho mám utěšit
nebo proč sama nepláču.
9
Raději jdu dopředu. Tobias kráčí tiše vedle mě, a ačkoli se ho nedotýkám,
jako bych se o něj opírala.
+++
Záblesky světla jsou prvním znamením, že se blížíme k centrále Mírumilovných.
Ze světélkujících bodů se stávají světelné čtverce, které se mění
v rozsvícená okna, a ta ve shluk několika budov ze dřeva a skla.
Nejdřív ale musíme projít sadem. Pod nohama ucítím měkkou půdu.
Větve nad mou hlavou se proplétají do zeleného podloubí. Mezi listy visí
tmavé, zralé plody, které jako by se měly každým okamžikem utrhnout
pod vlastní tíhou. Ucítím sladce čpavou vůni hnijících jablek, která se
mísí s vůní mokré hlíny.
Na konci sadu se Marcus od Petera odpojí a ujme se velení. „Vím, kam
jít,“ řekne.
Provede nás kolem první budovy k druhé nalevo. Až na skleníky jsou
všechny budovy postavené z tmavého, neopracovaného dřeva. Otevřeným
oknem k nám dolehne smích. Kontrast mezi smíchem a kamenným tichem
v mém nitru mě rozdráždí.
Marcus otevře jedny z dveří. Jinde by mě nedostatek bezpečnostních
opatření zarazil, ale ne tady, v Mírumilovnosti. Hranice mezi důvěrou
a pošetilostí se tu často stírá.
Jediným zvukem v celé budově jsou naše vrzající podrážky. Ani Caleba
už neslyším brečet, ale i předtím vzlykal potichu.
Marcus se zastaví před místností s otevřenými dveřmi, ve které sedí
mluvčí Mírumilovných Johanna Reyesová a dívá se z okna. Vím, že je to
ona, protože na její tvář může jen těžko někdo zapomenout, ať už ji viděl
jednou, nebo tisíckrát. Od pravého obočí se jí až ke rtu táhne silná jizva,
kvůli které na jedno oko téměř nevidí a šišlá. Slyšela jsem ji mluvit jen jednou,
ale to člověku utkví. Byla by krásná, nebýt té jizvy.
„Díkybohu,“ řekne, když spatří Marcuse. S otevřenou náručí mu jde
vstříc. Místo objetí mu však jen krátce stiskne rameno, jako by pamatovala
na odpor k fyzickému kontaktu, který mezi Odevzdanými převládá.
„Ostatní sem od vás dorazili už před několika hodinami. Nevěděli,
jestli se to podaří i vám,“ vysvětluje Johanna. Naráží na skupinku, která
se s mým otcem a Marcusem skrývala před vojáky. Ani mě nenapadlo dělat
si o ně starosti.
Podívá se Marcusovi přes rameno – nejdřív na Tobiase a Caleba, pak
na mě a nakonec na Petera.
„Bože,“ unikne jí ze rtů při pohledu na Peterovu zakrvácenou košili.
„Pošlu pro doktora. Na dnešní noc vám všem zařídím povolení k pobytu,
ale na konečném řešení této situace se bude muset zítra usnést naše frakce
společně. A –“ zabloudí pohledem ke mně a k Tobiasovi – „jak asi tušíte,
na nikoho z Neohroženosti se moc přívětivě tvářit nebudou. Pochopitelně
vás musím požádat, abyste odevzdali jakékoli zbraně, které máte u sebe.“
Jak ví, že jsem Neohrožená?

bleskne mi hlavou. Pořád mám na sobě šedé
tričko. Tátovo.
Vtom ke mně zavane jeho vůně, směsice mýdla a potu, a najednou jí
mám plný nos, plnou hlavu. Zatnu ruce, až se mi nehty zaryjí do dlaní.
Tady ne. Tady ne.
Tobias předá Johanně zbraň, ale když si sáhnu za záda, abych i já odevzdala
svou utajenou pistoli, chytí mě za ruku a odvede ji jiným směrem.
Pak si se mnou proplete prsty, aby to nebylo nápadné.
Vím, že to je prozíravé, nechat si aspoň jednu. Ale ulevilo by se mi,
kdybych se jí mohla zbavit.
„Jmenuji se Johanna Reyesová,“ představí se a podá nám ruku, jak je
zvykem u Neohrožených. Její citlivý přístup k tradicím jednotlivých frakcí
mě ohromuje. Vždycky zapomenu, jak jsou všichni z Mírumilovnosti
ohleduplní, dokud mi někdo podobným způsobem nevrátí paměť.
„Tohle je T –“ začne Marcus, ale Tobias mu skočí do řeči.
„Já jsem Čtyřka,“ řekne. „A tohle je Tris, Caleb a Peter.“
Jméno „Tobias“ jsem před pár dny znala pouze já; Tobias mi věnoval
kousek sebe. Tady, na cizí půdě, si opět připomenu, proč se své jméno rozhodl
před celým světem skrýt. Protože ho poutá s Marcusem.
„Vítejte na naší základně.“ Johanna na mě upře pohled a křivě se usměje.
„Pojďte, musíte si odpočinout.“
+++
Necháme se opečovávat. Zdravotní sestra mi podá balzám – vyvinutý
v Sečtělosti pro rychlejší hojení ran – kterým si mám namazat rameno.
Pak odvede Petera k ošetření do nemocnice. Johanna nás zavede do jídelny,
kde se shledáme s několika lidmi, kteří se s Calebem a mým otcem
ukrývali v suterénu bezpečného domu. Je mezi nimi i Susan a několik našich
bývalých sousedů. Po celé délce místnosti se táhnou řady dřevěných
stolů. Přivítají se s námi – zvláště s Marcusem – a neskrývají dojetí.
Přimknu se k Tobiasovi. Členové frakce, do níž patřili i mí rodiče, jejich
životy, slzy – to vše na mě tíživě dolehne.
Jeden z nich mi strčí pod nos šálek s kouřícím nápojem. „Vypij to.
I tobě to pomůže usnout. Beze snů.“
Nápoj má růžovočervenou barvu, připomíná jahody. Popadnu hrnek
a několika nepřerušovanými doušky jej vyprázdním. V příštích vteřinách
mám opět na chvíli pocit, že mě něco teplého zevnitř naplňuje. A s posledními
kapkami ucítím, jak se začínám uvolňovat. Někdo mě provede
chodbou k pokoji, ve kterém je jedna postel. Nic víc si nepamatuju.

Divergence od Veronicy Roth - Ukázka


V našem domě je jedno zrcadlo. Visí za posuvným panelem v chodbě v horním patře. Můžu se do něj podívat druhý den každého třetího měsíce,
když mi matka stříhá vlasy – jedno z pravidel naší frakce.
Sedím na stoličce, za mnou stojí matka s nůžkami v ruce. Prameny dopadají
na podlahu do nezajímavého plavého kruhu.
Když skončí, shrne mi vlasy z obličeje a udělá z nich uzel. Všimnu si,
jak je klidná a soustředěná. Odříkání se stalo její druhou přirozeností. To
o sobě já tvrdit nemůžu.
Pokradmu se podívám na svůj odraz v zrcadle, když matka nedává pozor
– nejsem marnivá, jenom zvědavá. Za tři měsíce se člověk hodně změní.
Vidím protáhlou tvář, výrazné kulaté oči a dlouhý úzký nos – pořád
vypadám jako malá holka, i když mi před pár měsíci bylo šestnáct. Ostatní
frakce slaví narozeniny, ale my ne. Bylo by to požitkářství.
„A je to,“ řekne, když drdol připevní. Její oči se v zrcadle setkají s mými.
Je příliš pozdě je odvrátit. Místo pokárání se dočkám úsměvu. Trochu se
zamračím. Proč mi nevynadala, že na sebe zírám?
„Dneska je tvůj velký den,“ poznamená.
„Ano,“ odvětím.
„Jsi nervózní?“
8
Na chvíli se zadívám do vlastních očí. Dnes podstoupím talentovou
zkoušku, která ukáže, do které z pěti frakcí patřím. A zítra, na Obřadu
volby, se pro jednu frakci rozhodnu. Rozhodnu o zbytku svého života.
Rozhodnu, jestli zůstanu s rodinou, nebo ji navždy opustím.
„Ne,“ řeknu. „Zkouška nemusí mou volbu ovlivnit.“
„Správně.“ Usměje se. „Pojďme na snídani.“
„Děkuju. Za ty vlasy.“
Políbí mě na tvář a vysune panel zpátky přes zrcadlo. Myslím, že má
matka by mohla být krásná, v jiném světě. Její tělo je pod šedými šaty stále
útlé. Má výrazné lícní kosti a dlouhé řasy, a když si na noc rozpustí vlasy,
snášejí se jí ve vlnách přes ramena. Ale Odevzdaní musejí svou krásu
skrývat.
Jdeme spolu do kuchyně. Tahle rána, kdy bratr připravuje snídani,
otec mě při čtení novin hladí po vlasech a matka si tiše pobrukuje, zatímco
sklízí ze stolu – tahle rána se cítím nejvíc provinile, že je chci opustit.
+++
Autobus páchne zplodinami. Pokaždé, když vjede do díry ve dláždění,
hodí se mnou ze strany na stranu, ačkoli se pevně držím sedadla.
Můj starší bratr Caleb stojí v uličce a drží se madla nad hlavou, aby nespadl.
Nejsme si podobní. Má tmavé vlasy jako otec, nos jako skobu, zelené
oči po matce a ve tvářích dolíčky. Když byl mladší, tahle směs rysů působila
zvláštně, ale teď mu to sluší. Kdyby nepatřil k Odevzdaným, holky ze
školy by na něho určitě zíraly.
Kromě očí zdědil po matce také nesobeckost. Bez zaváhání uvolnil
místo k sednutí nějakému mrzoutovi z Upřímnosti.
Muž má na sobě černý oblek a bílou vázanku – standardní uniformu
Upřímných. Jejich frakce si cení otevřenosti a pravda je pro ně černobílá,
proto ten kostým.
Rozestupy mezi budovami se zmenšují a cesty jsou rovnější – blížíme
9
se do centra. V mlze se proti horizontu začíná rýsovat černý pilíř, mrakodrap,
který kdysi nesl název Sears Tower – my mu říkáme Hlava. Autobus
projíždí pod věncem železničních nadjezdů. Ještě nikdy jsem vlakem nejela,
přestože nikdy nepřestaly jezdit a koleje jsou na každém kroku. Vlakem
jezdí jenom Neohrožení.
Před pěti lety položili dobrovolní dělníci z Odevzdanosti na některých
cestách nové dláždění. Začali ve středu města a pokračovali směrem
k okrajům, dokud jim nedošel materiál. Tam, kde bydlím já, zůstaly silnice
rozpraskané a záplatované a jezdit po nich není bezpečné. Stejně nemáme
auto.
Autobus se po cestě otřásá a poskakuje, ale Calebův výraz zůstává vyrovnaný.
Vzduchem zavíří jeho šedý plášť, jak sahá po tyči, aby udržel rovnováhu.
Jeho oči bez ustání těkají a já vím, že sleduje lidi okolo – snaží
se vidět jenom je a na sebe přitom zapomenout. Upřímní si cení bezprostřednosti,
ale naše frakce staví na nejvyšší místo nesobeckost.
Autobus zastaví před školou. Proletím kolem nevrlce a hrnu se ven.
Musím se chytit Caleba, zakopla jsem o mužovy boty. Kalhoty jsou mi
příliš dlouhé. Nikdy jsem nebyla nijak elegantní.
Budova Vyššího stupně je ze všech tří škol ve městě – Nižší stupeň,
Střední stupeň a Vyšší stupeň – nejstarší. Jako všechny okolní budovy je
celá ze skla a oceli. Před školou se vyjímá rozměrná kovová plastika, na
kterou po vyučování lezou Neohrožení a hecují se, kdo vyšplhá výš. Loni
jsem viděla, jak jedna dívka spadla a zlomila si nohu. Běžela jsem pro pomoc.
„Dneska jsou talentovky,“ poznamenám. Caleb je jen o necelý rok
starší, a tak jsme ve stejném ročníku.
Přikývne, když vcházíme do budovy. Sotva se ocitneme uvnitř, všechny
svaly v těle se mi napnou. Vše kolem působí hladově, jak se do sebe každý
snaží nasát poslední dojmy a školní atmosféru. Je zřejmé, že po Obřadě
volby už do těchto chodeb nikdy nezavítáme – jakmile si zvolíme, kam
chceme patřit, o dokončení vzdělání se postará naše nová frakce.
10
Všechny dnešní hodiny jsou zkrácené na polovinu, aby se celodenní
rozvrh stihl do oběda. Po obědě začnou talentové zkoušky. Už teď mi srdce
bije rychleji.
„Ty se ani trochu nebojíš, co ti řeknou?“ zeptám se Caleba.
V místě, kde se chodba rozdvojuje, se zastavíme – Caleb bude pokračovat
na hodinu matematiky pro pokročilé, já se vydám na dějepis.
Caleb zvedne obočí. „Ty jo?“
Mohla bych mu říct, že už se celé týdny hrozím toho, kam mě zkouška
doporučí – k Odevzdaným, Upřímným, Mírumilovným, Sečtělým, nebo
Neohroženým?
Místo toho se usměju a řeknu: „Vlastně ne.“
Oplatí mi úsměv. „Tak... zlom vaz.“
Zamířím na oddělení dějepisu a kousnu se do rtu. Nikdy mi na mou
otázku neodpověděl.
Na chodbách je tlačenice, přestože světlo, které sem okny proniká, vytváří
iluzi prostoru. Chodby jsou jediným místem, kde se v našem věku
potkáváme s příslušníky ostatních frakcí. Dav dnes oplývá novou energií,
mánií posledního dne.
Dívka s dlouhými, kudrnatými vlasy zakřičí vedle mého ucha „Hej!“
a zamává do dálky na kamarádku. Přes tvář mě pleskne čísi rukáv. Pak do
mě strčí kluk v modrém svetru, který patří k Sečtělým. Ztratím rovnováhu
a spadnu.
„Kliď se z cesty, Škrobe,“ zavrčí a pokračuje v cestě.
Rozhoří se mi tváře. Vstanu a opráším se. Několik studentů se zastavilo,
když jsem spadla, ale nikdo mi nepomohl. Jejich oči mě vyprovázejí až
do místa, kde se chodba láme. Tohle se lidem z naší frakce děje už několik
měsíců – Sečtělost o nás začala šířit nepřátelské zvěsti a ovlivnilo to i naše
vztahy ve škole. Šedé šaty, fádní účes a skromné vystupování Odevzdaných
nám má pomoci zapomenout na sebe samé a současně nechat ostatní
zapomenout na nás. Místo toho jsem teď středem pozornosti.
U okna v křídle E se zastavím a čekám, dokud nezahlédnu Neohrože

11

né. Dělám to každé ráno. Přesně v 7:25 prokazují svou statečnost a seskakují
z jedoucího vlaku.
Otec jim přezdívá „uličníci“. Tváře jim zdobí piercingy, po těle mají
tetování a nosí černé šaty. Jejich prvořadým úkolem je střežit oplocení,
kterým je naše město obehnáno. Před čím, to nevím.
Měli by mě uvádět do rozpaků. Měla bych se divit, co má odvaha
– vlastnost, které si Neohroženost nejvíc cení – společného s kovovým
kroužkem v nosní dírce. Místo toho sleduju každý jejich pohyb.
Vlak pronikavě zahouká a ten zvuk mi rozechvěje hruď. Když se řítí
kolem školy, čelní refl ektor lokomotivy poblikává a kola skřípou o koleje.
Zbývá několik posledních vagónů. A s nimi se z vlaku vyhrne horda
chlapců a dívek v černém. Někteří se po doskoku kutálejí po zemi, jiní jen
párkrát klopýtnou, než znovu získají rovnováhu. Jeden z mladíků se smíchem
obejme nějakou dívku kolem ramen.
Je to pošetilé, takhle je pozorovat. Odvrátím se od okna a protlačím se
davem do učebny dějepisu.

Loď mezi hvězdami od Beth Revis - Ukázka


Amy
Počkej,“ hlesnu. Srdce se mi sevře.
Synův prst se zastaví nad tlačítkem. Vzhlédne ke mně a já mu
v očích vidím starosti. V koutcích se mu z nich dělají vrásky, vypadá
starý a smutný. Za vypouklým sklem před námi září planeta – modrá
a zelená a bílá a třpytivá a přesně taková, jakou jsem si ji přála.
Ale to, z čeho se mi kroutí žaludek, je strach.
Hrůza.
„Jsme připravení?“ zašeptám sotva slyšitelně.
Syn se posadí zpříma, dál od tlačítka. „Přestěhovali jsme do modulu
z Universa všechno, co uvezeme,“ řekne. „Všechno jsme přivázali –“
„Včetně lidí,“ odtuším. Vzali jsme velká a tlustá lana, taková, jakým
byl Syn připevněný k lodi, když byl venku ve vesmíru, a přivázali jsme
lidi co nejpevněji ke kryo komorám, ke zdem a kamkoli to šlo, aby to
tu s nimi neházelo jako s míčky, až modul přistane na Zemi Centauri.
Je to ale přinejlepším provizorium. Mám strach, že tyhle naše zfušované
pásy nebudou stačit, ale víc udělat nemůžeme. Líp už připravení
nebudeme.
Ale tak jsem to nemyslela, když jsem se ptala, jestli jsme připravení.
Myslela jsem tím, jestli jsme připravení na to, co nás tam dole čeká.
Jsem já připravená?
Na planetu byly vyslány sondy – mnoho z nich ještě předtím, než
sem Universum vůbec doletělo – a všechny tvrdily, že je Země Centauri
obyvatelná. Ale mezi obyvatelnou planetou a domovem je velký rozdíl.
A jsou tam příšery.
10 BETH REVISoVá
Zavrtím hlavou ve snaze vytřást z ní všechny ty znepokojivé myšlenky.
V poslední době všechny sondy hlásí jakési neznámé nebezpečí,
cosi, čemu Orion říkal příšery. Něco tak hrozného, že se první Otec
rozhodl, že bude lepší uvěznit všechny na palubě Universa než přistát.
Co je horší? Příšery... nebo zdi?
Tři měsíce jsem tu prožila uvězněná, stěny lodi spíš jako klec než
domov. Ale aspoň jsem byla naživu. Kdo ví, co nám planeta přinese,
jakým nebezpečím budeme čelit?
Zbývají jen otázky, strach a velká modrá, zelená a bílá planeta, která
se na mě dívá.
Musíme jít. Musíme se postavit světu tam dole. Bude lepší umřít
rychle, na rtech jen chuť svobody, než prožít dlouhý život a předstírat,
že nevidíme zdi, které nás tu drží jako ve vězení.
Bude to stát za to, říkám si. Bez ohledu na to, jakou cenu zaplatíme,
bude to stačit, abychom utekli z Universa. Takové věci si říkám a snažím
se jim věřit.
Z ovládacího panelu na mě blikají kontrolky. Sedíme se Synem přímo
před ním, před obrovskou přístrojovou deskou zasazenou v podlaze
mezi námi. V hlavním Velíně – velké místnosti, z níž se řídila celá
loď – bylo šest židlí a desítky ovládacích panelů, ale v tomhle menším
jsou jen dvě židle a dva panely. Snad to stačí. Doufám, že my na to
stačíme.
Natáhnu roztřesenou ruku nahoru – směrem k oknu, za nímž září
planeta, nebo k ovládacímu panelu, nevím – a Syn mě za ni vezme.
„Zvládneme to,“ řekne a v hlase nemá ani stín pochyb.
„Musíme,“ odtuším.
„Spolu?“
Přikývnu.
Oba najednou stiskneme tlačítko označené Zahájit přistání.
2
Syn
Velínem zazní počítačový ženský hlas: „Vypuštění modulu zahájeno.“
Amy se roztřeseně nadechne.
„Zaznamenán signál naváděcí sondy. Manuální, nebo automatická
přistávací sekvence?“ zeptá se počítač. Na ovládacím panelu přede
mnou se rozsvítí dvě nová tlačítka: na jednom svítí červené M,
na druhém zelené A.
Odhodlaně stisknu tlačítko A.
„Zahájena automatická přistávací sekvence,“ oznámí vesele počítač.
Modulem se rozezní skřípění kovu o kov, dunění a rachot. Všechno
to zní, jako by se střechou prokousávaly zuby obří pily.
„Co to je?“ vyjekne Amy. Drží se sedadla, jako by ji poutalo k bezpečí.
Kovové podpěrky jsou poseté otisky jejích prstů a tělo tlačí do tlustého
pěnového čalounění.
Hlavou mi víří různé možnosti. Ten zvuk zní, jako když se něco
láme – zlověstně a hrozivě. Celý modul se pohne dolů a kupředu, až
se mi zhoupne žaludek. Jako by ho nějaká obří ruka odtrhla od zbytku
Universa. Bez dechu se tisknu do sedadla. Do velína pronikají zpoza
dveří výkřiky a vřeštění hrůzy. Amy se na mě podívá, tvář sinalou
a ustaranou.
„To je normální,“ odtuším a nejsem si jistý, jestli se snažím uklidnit
ji, nebo sebe. „Teď jsme oddělení od hlavní lodi.“
Nad námi něco zaduní, celý modul se asi o metr zhoupne a pak se
stabilizuje.
12 BETH REVISoVá
„Tak až teď,“ řeknu. Amy se zasměje, ale je to vysoký a nervózní
smích, který jí rychle zhasne na rtech.
„Spuštění pomocných raket,“ prohlásí věcně počítač. Spustí se tři
malé rakety zabudované nahoře do modulu, stlačí nás to dolů a výhled
z okna se změní. Nevidíme teď nic než planetu.
„Jsem ráda, že to okno máme,“ odtuší Amy a hledí vypouklým sklem
před námi. Hvězdy se třpytí a planeta – náš nový domov – na nás jasně
září. V některých textech ze Staré Země se o planetě mluví jako o modrobílém
mramoru. Ale to je daleko od pravdy. Na obrázku planeta možná
jako mramor vypadá. Ale tady, přímo před námi, vypadá skoro jako živá.
Barvy září a ostře kontrastují s prázdnou temnotou vesmíru.
Jenže ačkoli je krásná, ještě na ní nejsme. Modul se znovu zhoupne
kupředu a zpoza dveří velína znovu zazní výkřiky – krátké, tlumené
zvuky lidí, kteří nedokážou ovládnout strach.
„Tak ať to máme za sebou,“ utrousím chmurně.
„Kontrola orbitálního manévrovacího systému,“ zašveholí počítač.
Amy zalapá po dechu, když se modulem rozlehne hromová rána.
Chci ji chytit, obejmout ji a pošeptat jí, že všechno bude v pořádku.
Ale nemůžu se hnout. Srdce mi tluče až v uších, tepe tak nahlas,
že nic jiného neslyším. Modul ví, co dělat – z Universa jsme na Zemi
Centauri vyslali sondy, které teď signalizují ovládacímu systému a navádějí
nás na přistání na tom nejbezpečnějším místě s nejvhodnějším
prostředím. My se musíme jen připoutat.
Ucítím nevolnost. Je to stejný pocit, jaký mám – míval jsem – tu
krátkou chvíli, když jsem se vznášel ve vzduchu, než mě vtáhl gravitační
tunel a poslal mě na jinou palubu lodi. Cítím závrať. Mozek
na mě křičí: Padám! Zpanikařím, mávám kolem sebe rukama i nohama,
snažím se něčeho zachytit, čehokoli, ale není tu nic než vzduch.
A beztak je to jedno, protože nepadám. Vznáším se.
VŠECHNY BARVY ZEMĚ 13
„Sakra!“ vykřiknu a hledím pod sebe na svou židli, která je teď
prázdná. Já se vznáším asi metr nad ní.
Amy unikne ze rtů nervózní zahihňání, ale oči má strachy vykulené.
„Ty ses nepřipoutal k sedadlu?“ zeptá se. Vlasy jí poletují kolem
obličeje jako rezatý mrak, ale široké, pěnou změkčené pásy přes klín
a prsa ji drží na sedadle.
„Já... zapomněl,“ hlesnu. Divoce máchám rukama i nohama, ale nehýbu
se z místa. Samozřejmě – gravitační replikátor byl na hlavní lodi.
Otočím hlavu k zavřeným dveřím. Přemýšlím, jak je teď mým lidem,
když jsem jim vzal všechno včetně gravitace.
„Vydrž!“ řekne Amy, v hlase pořád ještě smích. Odepne si pásy,
a když začne stoupat, vklouzne pod ně nohou a obě ruce natáhne
ke mně.
„Pitomý vlasy,“ zamumlá a odfoukne si zlatočervenooranžové prameny
z obličeje. Vlasy se kolem ní vznášejí jako aureola měkkých úponků,
které šátrají v prostoru. Připomene mi to okamžik, kdy jsem ji viděl
poprvé. Tehdy jí sluneční vlasy vířily kolem tváře jako oblak inkoustu.
„Zaznamenán pokus o spojení se sondou,“ zašveholí počítač. „Sonda
hlásí vhodnou oblast pro přistání. Nasměrovat modul k sondě?
Ano, nebo ne?“ Rozsvítí se dvě tlačítka: červené N a zelené A.
„Xakru!“ zakleju a sáhnu po ovládacím panelu. Je to k ničemu – mé
tělo je hmota bez tíže a ovládací panel je beznadějně mimo dosah.
„Nehýbej se!“ křikne na mě Amy. Kotníkem je jen tak tak zaklesnutá
za překroucený bezpečnostní pás. Nestačí to – natahuje se ke mně,
ale vznáším se tak daleko, že na mě těsně nedosáhne.
„Prosím, zvolte ano, nebo ne,“ připomene mi počítač.
„Sakra,“ zamumlá Amy. Vykroutí nohu zpoza pásu, odrazí se od
židle a vznese se do vzduchu.
Narazí do mě – já letím ke stropu a ona se ode mě odrazí k pod14
BETH REVISoVá
laze. Strop mě nasměruje dolů a asi o metr minu sedadlo, ale prsty
dosáhnu na kovový okraj ovládacího panelu a podaří se mi stisknout
blikající tlačítko A.
Amy otráveně zavrčí, když ji to od podlahy vrátí zase ke stropu. Odrazí
se od něj a míří na své křeslo.
Ručkuju po okraji ovládacího panelu, až se dostanu k sedadlu, a pak
do něj vklouznu a přes klín a kolem hrudníku si zapnu pásy.
„Spustit orbitální manévrovací systém,“ pokračuje automaticky počítač,
bezcitný a nevědoucí. Vůbec si nevšímá, že se mé tělo třese tak,
že bych teď nejspíš nedokázal vstát, ani kdyby tu gravitační pole působilo.
Modul se dá do pohybu. Hvězdy zmizí ze zorného pole a výhled
zaplní planeta. Jako by celé mé tělo na chvíli přestalo fungovat a já jen
očima vpíjel ten výjev. Je to jaksi jiné, vidět planetu bez temnoty, která
ji obklopuje. Jako by nás ty barvy měly obalit a celé nás polknout.
„Ach,“ vydechne Amy sotva slyšitelně, chytí se za opěrku svého sedadla
a stáhne se dolů. Usadí se a znovu si zapne pásy.
Před ní se rozsvítí monitor, na němž jsou nad obrysem modulu
vidět tři jasné červené puntíky. „To musí být ty rakety, co nás pohánějí,“
poznamená. Dotkne se obrazovky a bříška prstů se jí červeně
rozzáří.
Jedno světélko zabliká – Amy zalapá po dechu a ucukne hlavou –
a zase se nám změní výhled. Modul sebou trhne vzhůru, takže zahlédneme
domov, který opouštíme.
Universum.
Bez modulu pod břichem vypadá porouchaně, zmrzačeně.
V krku se mi udělá knedlík. Já – tohle jsem nečekal. Nečekal jsem,
že se podívám z okna únikového modulu a pomyslím na všechno, co
jsem opustil, a budu přemýšlet, jestli to za to stojí.
VŠECHNY BARVY ZEMĚ 15
Universum. Ta loď... byla celý můj život. Všechno. Všechny vzpomínky,
všechno, co jsem kdy cítil, všechno, co je na mně důležité, vzniklo
mezi těmi otlučenými ocelovými stěnami.
A já to teď všechno opouštím.
A taky víc než osm set lidí, kteří jsou pořád ještě uvnitř.
Na mysl mi přijde bláznivý nápad: Chtěl bych stisknout tlačítko,
zastavit rakety a nasměrovat modul zpátky k Universu. Nechci pryč.
Nechci opustit domov.
Ale pak se na monitoru opět rozsvítí červené puntíky, rakety zaberou
a modul se dá znovu do pohybu směrem k planetě. Teď už je to
jedno, je pozdě.
Na Universum se nikdy nevrátím.
S každým rozsvícením červených bodů na obrazovce se rakety zažehnou
a postupně upraví modul do správné polohy. To mě spolu se
stavem beztíže dezorientuje – jediné, co se nemění, je Země Centauri.
„Je to hrozně divné,“ poznamená Amy. „Jako bychom byli vzhůru nohama,
čelem k planetě, ale vlastně mi nepřipadá, jako bychom byli vzhůru
nohama.“ Přejede si rukou po vlasech v marném pokusu uhladit si
je, ale zase se jí rozlétnou.
„Zahájit opuštění orbity,“ řekne počítač.
Všechna tři červená světla se rozsvítí a už nezhasnou. Modul se žene
kupředu, přímo k planetě. Podívám se na Amy: Oči má strachy vykulené
a prsty svírá opěrky sedadla. Ale já vím, že to chce. Dát jí Zemi
Centauri je jediný způsob, jak ji kdy budu schopen učinit opravdu
šťastnou, jak jí vynahradím to, že ji má lehkomyslnost uvěznila v kleci
Universa s takovými, jako byl Luthor, a s lidmi, kteří ji nikdy nebudou
schopni přijmout mezi sebe.
„Zážeh,“ oznámí počítač.
„Připravený?“ zašeptá Amy.
16 BETH REVISoVá
„Ne,“ přiznám se. Chci dát Amy planetu, ale byl bych nejraději, kdyby
mě to nestálo jediný domov, který jsem kdy poznal.
Modul nabere rychlost a zamíří dolů k planetě. Všechna tři světla
na monitoru před Amy jasně září. Rozsvítí se i pár menších, rozmístěných
mezi těmi velkými – zapínají se další rakety a ženou nás k Zemi
Centauri ještě větší silou.
„Rozhraní pro vstup zaměřeno,“ řekne počítač.
Okno vyplní planeta. Modrá a zelená a bílá. Vidím jen nos modulu,
jehož barva se z jednotvárné šedozelené začíná měnit v rudou. Koutkem
oka zahlédnu třpyt něčeho stříbřitého, ale když otočím hlavu, modul
se znovu zhoupne. Kolem okna se míhají oranžové a žluté a červené
šmouhy.
Pohlédnu na Amy. Kolem krku se jí vznáší zlatý křížek. Jednou rukou
ho zachytí a sevře ho tak pevně, až jí zbělají klouby. Rty se jí tiše
pohybují a splývají z nich slova, která neslyším.
Na ovládacím panelu chaoticky blikají různé kontrolky – rakety
se zapínají a vypínají, takže začínáme klesat šikmo a klikatě, což
nás má nejspíš zpomalit. Čas od času zahlédnu planetu, ale většinou
je okno zastřené oranžovými a červenými šmouhami – jsou
to plameny? Nebo jen horko z průletu atmosférou? Nevím, nevím.
A u všech hvězd, jak jsem si mohl myslet, že s tím modulem přistaneme
sami?
Z boku do modulu něco narazí – nebo to tak aspoň působí, když
se celý modul najednou zakymácí a vychýlí z kurzu. Rozbliká se asi
desítka kontrolek a počítač zašveholí: „Signál pro přistání přerušen.
Zapnout manuální režim.“
„Co se to děje?“ vykřikne Amy.
Na stropě se rozsvítí červená světla a všechno se krvavě rozzáří. Podívám
se na Amy a vím, že jí došlo totéž, co mně. Něco není v pořádVŠECHNY
BARVY ZEMĚ 17
ku. „Kontakt s povrchem za T mínus patnáct minut,“ řekne počítač
naprosto klidným tónem.
„Kontakt s povrchem?“ papouškuje Amy vysokým a přerývaným
hlasem. „Zřítíme se!“
Srdce se mi zastaví, když si uvědomím, že má pravdu. Uchopím
malý knipl, který vyčnívá zpod ovládacího panelu, a udělám to jediné,
co dává smysl. Vší silou s ním cuknu k sobě a doufám, že se
mi modul nějak podaří nasměrovat, abychom do planety nenarazili
čelně. Horizont na obrazovce se zhoupne a na ovládacím panelu se
rozblikají další kontrolky.
„Osmdesát kilometrů nad povrchem,“ informuje nás počítač. „Zahájit
aktivní brzdění.“
Několik světélek zabliká a modul jako by se o kus propadl – nebo
možná jen znovu začala působit gravitace a my naplno dosedli do křesel.
Amy vykřikne a je to krátký výbuch hrůzy, která dostala hlas.
Něco – odpadla raketa? selhal počítač? – znovu vychýlí modul z kurzu.
Už rozeznám jednotlivosti na povrchu planety: hory a jezera a útesy.
A my do nich narazíme.