Prohlížím si ztichlé jezero. Jsem si jistá, že má smysl
takhle riskovat.
Temná hladina je klidná a hladká jako naleštěné sklo,
nenarušují ji ani záchvěvy větru. Zvedá se mlha, míří dál
od průzračných hor tyčících se na pozadí oblohy, která
má barvu jako modřina. Ze rtů se mi dere nedočkavý výdech.
Za chvíli vyjde slunce.
Právě přijíždí udýchaná Azurka. Ani se nenamáhá postavit
kolo na stojan, jen ho mrskne vedle mého. „Copak
jsi mě neslyšela? Vždyť víš, že neumím šlapat tak rychle
jako ty.“
„Nechtěla jsem přijet pozdě.“
Nad horami konečně vykoukne slunce. Temné jezero
lemuje úzký rudozlatý pás paprsků.
Azurka vedle mě zavzdychá. Je mi jasné, že si představuje
to, co já – co brzké ranní slunce udělá s její kůží.
„Jacindo, stejně bysme neměly,“ poznamená, ale nezní
to nijak přesvědčivě.
Zabořím ruce do kapes a zhoupnu se na patách. „Chtěly
jsme to zkusit, ne? Podívej na to slunce.“
Svléknu se, dřív než stihne cokoliv namítnout. Schovám
oblečení za keř a stoupnu si na samý kraj jezera.
Třesu se, ale ne z ranního chladu. Chvěju se nadšením.
Vtom už na zem padá Azurčino oblečení. „Cassian
bude zuřit,“ prohodí.
Zamračím se. Jako by mi záleželo na tom, co si Cassian
myslí. Nechodím s ním. I když na mě včera při
nácviku úhybných manévrů znenadání nalétl a pokusil
se mě vzít za ruku. „Nech toho. Teď na něj nechci
myslet.“
Tuhle malou vzpouru jsem vymyslela i proto, abych se
dostala co nejdál od něj. Od Cassiana. Neustále se mi drží
nablízku. Sleduje mě tmavýma očima. Vyčkává. Jak ráda
bych ho přenechala Tamře. Co bych za to dala, kdyby
stál o ni, kdyby vedení našeho kmene nevybralo mě, ale
ji. Kohokoliv, jenom ne mě. Vzdychnu. Vadí mi, že jsem
neměla na vybranou.
Naštěstí mám v tomhle ohledu ještě dost času. Ale teď
na to nechci myslet.
„Tak hurá na to.“ Snažím se pročistit hlavu, vnímám
jen okolní hučení. Větve s šedozelenými listy. Ptáky probuzené
za rozbřesku. Lýtka mi ovine vlhká mlha. Protahuju
si prsty na nohou, v duchu počítám, kolika kamínků
se na drsné hrbolaté zemi dotýkám. V prsou cítím
dobře známé pnutí. Moje lidská pokožka mizí, ustupuje
a nahrazuje ji silnější drakijská kůže.
Napíná se mi obličej, tváře ostře vystupují, sotva znatelně
se posouvají a zvětšují. Dýchám jinak, protože se mi
proměňuje nos, chrupavky se rozestupují. Ruce i nohy se
uvolňují a prodlužují. Protahování kostí mi dělá dobře.
Podívám se na oblohu. Mraky už nevypadají jako pouhé
šedé šmouhy. Vnímám je, jako bych prolétala mezi nimi.
Cítím, jak mě laskají studené kapky.
Netrvá to dlouho. Tohle je moje možná vůbec nejrychlejší
převtělení. Jde to snáz, když si můžu svobodně přemýšlet
a když je u toho jen Azurka. Když se na mě Cassian
příkře nedívá. Když nevidím, že má máma v očích strach.
Když mě ostatní nesledují, nehodnotí a nekritizují.
Oni mě totiž neustále za něco kritizují.
Vyrostou mi křídla, vykukují mi nad rameny. Už jsou
celá dobře vidět. Rozevřou se – ozve se zašeptání, vzdech.
Jako by i ona hledala povyražení. Svobodu.
Cítím na prsou dobře známé chvění – to se mi rozšiřuje
hrudník. Jako bych předla. Otočím se. Azurka je také
připravená, vypadá nádherně. Září nejrůznějšími odstíny
modré. Pod tmavě modrou drakijskou kůží jí v přibývajícím
světle probleskuje růžovofi alové zabarvení. Toho
jsem si nikdy předtím nevšimla.
Je to totiž vidět až teď za rozbřesku, když se chystáme
vzlétnout. To je ovšem v našem kmeni zakázané. Jenže
v noci bychom o hodně přišly.
Obdivně si prohlížím své štíhlé ruce – rudozlatě se
lesknou. Zamyslím se. Představuju si velký jantar ze šperkovnice,
ve které máme schované naše rodinné drahokamy
a klenoty. Moje kůže má totiž stejnou barvu jako
baltský jantar prozářený sluncem. Je to jen optický klam.
Vypadá křehce, a přitom je pevná jako brnění. Už dlouho
jsem se takhle neprohlížela. Už dlouho jsem na kůži necítila
sluneční paprsky.
Azurka vedle mě tiše vrní. Podíváme se na sebe – obě
máme zvětšené duhovky a místo panenek tmavé svislé
štěrbiny. Je mi jasné, že teď už nebude mít nic proti. Dívá
se na mě zářivě modrými duhovkami. I ona je ráda, že
jsme tady. Přestože jsme porušily všechna kmenová pravidla
a opustily chráněné území. Jsme tady. Jsme volné.
Bříšky prstů se odrazím od země. Křídla zapadnou
na místo a pružné membrány se napnou. Začnu stoupat.
Otáčím se ve vzduchu.
Azurka letí vedle mě, směje se hlubokým hrdelním
smíchem.
Přežene se přes nás vítr a pak nás na kůži polaskají
hebké sluneční paprsky. Jakmile vystoupáme dostatečně
vysoko, pustí se Azurka střemhlav k jezeru a udělá několik
vývrtek.
Zašklebím se. „Nepředváděj se!“ křiknu. Drakijský hlas
mi duní hluboko v hrdle. Azurka zajede pod vodu a na
hladinu se vynoří až za několik minut.
Azurka je vodní drakie, a tak se jí ve vodě na bocích
udělají žábry. Tím pádem může zůstat pod hladinou…
třeba navždycky, kdyby chtěla. Tuhle dovednost si osvojili
naši dračí předci, aby dokázali přežít. Všichni drakiové to
nedokážou. Například já.
Já umím jiné věci.
Vznáším se nad jezerem, čekám, až Azurka vyplave na
hladinu. Konečně z jezera vytryskne třpytivý gejzír a ve
vzduchu se zaleskne její modré tělo, z křídel se jí řinou
kapky vody.
„Máš jedničku,“ pochválím ji.
„Teď ty!“
Zavrtím hlavou a znova se rozletím, svištím bludištěm
hor. Dělám, že neslyším, jak za mnou Azurka volá: „No
tak, vždyť je to prima!“
Moje nadání rozhodně není prima. Co bych za to dala,
kdybych uměla něco jiného. Kdybych byla vodní drakie.
Nebo destruktor. Nebo viziokryptéra. Nebo onyx. Nebo…
Klidně bych mohla pokračovat.
Jenže já jsem takováhle.
Dštím oheň. V našem kmeni jsem první po víc než
čtyři sta letech. Budím tím mnohem větší pozornost, než
o jakou stojím. Od chvíle, kdy jsem se jako jedenáctiletá
poprvé převtělila, už nejsem Jacinda, ale ta, která dští
oheň. A právě kvůli tomu o mém osudu rozhoduje vedení
kmene, jako bych jim patřila. Jeho členové jsou horší než
moje máma.
Vtom ve hvízdání větru a hučení mlhy halící zasněžené
vrcholky hor zaslechnu ještě jeden zvuk. Je sotva
patrný a přichází z velké dálky.
Nastražím uši. Zarazím se, snažím se v hustém vzduchu
udržet výšku.
Azurka zakloní hlavu, zamrká a upře dračí oči do dáli.
„Co je to? Letadlo?“
Ten rytmický zvuk je čím dál hlasitější, rychle se blíží.
„K zemi!“
Azurka přikývne a pustí se střemhlav dolů. Vrhnu se
za ní. Otočím se, ale vidím jen rozeklané špičky hor. O to
líp to slyším. A cítím.
Blíží se to.
Ten zvuk nás pronásleduje.
„Doletíme zpátky ke kolům?“ podívá se na mě Azurka.
Černé vlasy s modrými pramínky jí ve větru vlají jako
prapor.
Zaváhám. Nechci, aby dnešní let tak rychle skončil.
Kdo ví, kdy se nám zase podaří vyklouznout z domu.
Vždyť mě kmen bedlivě střeží a Cassian se neustále –
„Jacindo!“ Azurka na něco ukazuje měňavým modrým
prstem.
Otočím se. Leknutím mi poskočí srdce.
Zpoza menší hory se vynořuje vrtulník, proplétá se
mlhou – takhle na dálku vypadá hodně malý, ale rychle
se zvětšuje.
„Rychle!“ vykřiknu. „K zemi!“
Vrhnu se střemhlav dolů, deru se proti větru, křídla
mám sklopená k tělu a nohy propnuté jako šíp. Takhle
dokážu vyvinout velkou rychlost.
Jenže ne dostatečně velkou.
Lopatky vrtulníku zuřivě tepou. Lovci. Tak rychle jsem
ještě neletěla, do očí mě bodá vítr.
Azurka mi nestačí. Křiknu na ni. Ohlédnu se – v průzračných
očích jí vidím zoufalství. „Az, pospěš si!“
Vodní drakiové létají jen pomalu. To vím. A ona si toho
je také vědoma, a proto tak vzlyká. „Dělám, co můžu! Nenech
mě tu, Jacindo! Nenech mě tu!“
Vrtulník se neustále přibližuje. Mám hořko v puse –
to ze strachu, protože slyším ještě další dva. Přestanu si
dělat naděje, že se jedná o obyčejný vyhlídkový let. Ta eskadra
nás chce dostihnout.
Tak takhle chytili tátu? Vypadaly takhle poslední okamžiky
jeho života? Pohodím hlavou, snažím se takové myšlenky
zaplašit. Dneska neumřu, moje tělo nikdo nerozřeže
a nerozprodá.
Ukážu hlavou na stromy pod námi. „Tam se schováme!“
Drakie zásadně nelétají nízko nad zemí, jenže nám nic
jiného nezbývá.
Azurka letí za mnou, kličkuje. Za chvíli už letí vedle
13
mě. Je tak vyděšená, že málem zavadí o rychle se míhající
větve. Zastavím se, vznáším se na místě, prudce se
mi zvedá hruď. Vrtulníky už hučí přímo nad námi, ten
dunivý zvuk nás ohlušuje. Koruny stromů vypadají jako
zelená pěna.
„Měly bysme se převtělit zpátky do lidské podoby,“
vydechne Azurka.
Kdyby to bylo tak jednoduché. Jsme moc vyděšené.
Když se drakie bojí, nedokáže udržet lidskou podobu.
Je to obranný mechanismus. V hloubi duše jsme totiž
drakie a z toho také pramení naše síla.
Dívám se nahoru, skrz mřížoví zmítajících se větví.
Cítím pronikavou vůni borovic a lesa.
„Dokážu to,“ prohlásí Azurka hrdelním drakijským
hlasem.
Zavrtím hlavou. „I kdybys to dokázala, pořád by to
bylo moc nebezpečné. Musíme počkat, až odsud zmizí.
Určitě by je zarazilo, že by chvíli po tom… co zahlídli dvě
drakie, potkali dvě holky.“ Srdce mi sevře ledová pěst.
Nesmím to dopustit. Nejen kvůli mně, ale hlavně kvůli
ostatním. Kvůli drakiům a drakiím na celém světě. Naší
nejlepší obranou je to, že umíme vypadat jako lidi.
„Jestli za hodinu nedorazíme domů, budeme mít průšvih!“
Kousnu se do rtu, abych nevyhrkla, že nám hrozí
mnohem větší nebezpečí, než že někdo z kmene zjistí, že
jsme utekly. Nechci ji ještě víc děsit.
„Musíme se schovat –“
K sekavému zvuku vrtulí se přidá ještě jeden. Nenápadné
vrčení. Hrůzou mi vstanou chloupky vzadu na
krku. Je tu ještě něco. Pod námi. Na zemi. Blíží se to.
14
Podívám se na oblohu. Protáhnu si prsty, které vypadají
spíš jako ptačí spáry, a zase je pokrčím. Křídla se mi
chvějí tak, že s nimi jen stěží manipuluju. Instinkt mi
radí vzlétnout, ale já vím, že nahoře jsou helikoptéry. Čekají.
Krouží jako supi. Skrz koruny stromů vidím jejich
tmavé obrysy. Bolí mě na prsou. Ty nikam neodletí.
Ukazuju Azurce, ať leze za mnou do husté koruny
vysoké borovice. Prodíráme se bodavým jehličím, křídla
máme přitisknutá co nejtěsněji k tělu, snažíme se vyhýbat
špičatým větvím. Zadržujeme dech, vyčkáváme.
Vtom země pod námi ožije, hemží se na ní auta – náklaďáky,
džípy – a terénní motorky.
„Ne,“ zasípu. Prohlížím si auta a po zuby ozbrojené
muže. Na korbě jednoho náklaďáku dřepí dva chlapi
s vystřelovací sítí. Jsou to zkušení lovci. Dobře vědí, co
dělají. Dobře vědí, co chtějí ulovit.
Az se třese tak, že se s námi rozhoupe tlustá větev, na
které dřepíme. Je slyšet, jak šustí listí. Chytnu ji za ruku.
Jako první jedou terénní motorky, řítí se neuvěřitelnou
rychlostí. Řidič jednoho džípu ukáže rukou z okýnka.
„Prohlídněte ty stromy!“ zařve. Má hluboký, děsivý hlas.
Az se zavrtí. Stisknu jí ruku ještě pevněji. Právě pod
námi projíždí motorka. Řidič má na sobě těsné černé tričko,
pod kterým se mu rýsují svaly. Bolestivě se mi napíná
kůže.
„Nemůžu tady jen tak sedět,“ zašeptá Az přidušeně.
„Letím pryč!“
„Az!“ zavrčím. Můj hluboký dunivý hlas zní vlídně
a zoufale zároveň. „Právě o to jim jde. Chtějí nás odsud
vyštípat. Musíme zachovat klid.“
„Nevydržím tady,“ procedí Az skrz zaťaté zuby.
Žádné komentáře:
Okomentovat