Někdy se mi zdá, že padám.
V tom snu pochopitelně nejdřív letím. Protože to
umím. Protože mi to je souzené. Moc mě to baví.
Ještě před pár týdny bych klidně řekla, že mě to baví ze
všeho nejvíc, ale od té doby se toho dost změnilo. Vlastně
všechno.
V tom snu svištím oblohou, jsem svobodná tak, jak
bych měla být i ve skutečnosti. Jenže pak se něco stane,
protože zničehonic přejdu do vývrtky. Máchám rukama
a můj křik se ztratí v rozezleném vzduchu. Řítím se
k zemi. Jako lidská bytost bez křídel. Jako obyčejná holka,
a ne jako drakie. Jsem bezmocná. Ztracená.
A přesně tak si připadám i teď. Padám a nemůžu vůbec
nic dělat. Nemůžu tomu nijak zabránit. Jsem lapená
v té staré noční můře.
Zatím jsem se vždycky probudila, ještě než jsem dopadla
na zem. A to mě zachránilo. Jenže dnes v noci se
mi to nezdá. Dnes v noci jsem na zem dopadla. A bolí to
přesně tak, jak jsem čekala.
Opřu se tváří o studené okýnko a dívám se, jak kolem mě
ubíhá noc. Cassian řídí a já se ze všech sil snažím prokouknout
nehybnou tmu, zběžně si prohlížím kamenné
dvorky a domy se štukovou omítkou, hledám odpověď,
důvod, proč se to všechno stalo.
Auto zpomalí, protože je před námi stopka, a já mám
pocit, že celý svět právě zatajil dech. Zatoulám se očima
k temné obloze. To hluboké bezhvězdné moře vypadá lákavě,
jako útočiště.
Ze zadního sedadla ke mně doléhá mámin tichý broukavý
hlas. Mluví na Tamru, snaží se z ní vydolovat aspoň
pár slov. Odlepím tvář od okýnka a otočím se. Tamra se
mámě třese v náruči. Nepřítomně zírá před sebe, je v obličeji
mrtvolně bledá.
„Už je jí líp?“ zeptám se znova, protože musím něco
říct. Potřebuju to vědět. Můžu za to já? Je i tohle moje
vina? „Co je jí?“
Máma se zamračí a zavrtí hlavou na znamení, ať jsem
raději zticha. Obě jsem je zklamala. Porušila jsem neporušitelné
pravidlo. Vyjevila jsem svoji pravou podstatu
lidem – lovcům, což je ještě horší – a za tuhle chybu teď
budeme všechny tři pykat. To vědomí mě tíží, drtí mě
tak, že se zabořím co nejhloub do sedadla. Znovu se zadívám
před sebe, neovladatelně se přitom třesu. Překřížím
si ruce a přitisknu je k bokům, jako bych se tak mohla
zklidnit.
Cassian mě varoval, že se budu zodpovídat z toho, co
se dnes v noci událo. Tohle je zřejmě začátek. Přišla jsem
o Willa. Tamře je špatně, nebo utrpěla šok, nebo je to
možná ještě něco horšího. Máma se na mě odmítá podívat.
Každý výdech je pro mě utrpení, události dnešní noci
se mi vpalují pod víčka. Jak jsem před Willovými příbuznými
shodila lidskou kůži a převtělila se. Jak jsem zoufale
letěla praskajícím suchým vzduchem a hledala Willa.
Jenže kdybych se nepřevtělila – kdybych mu neletěla na
pomoc – byl by teď mrtvý. Ta představa je nesnesitelná.
Už nikdy Willa neuvidím, i když slíbil, že mě najde. Ale
hlavně že žije.
Cassian vedle mě mlčí. Řekl svoje, aby mámu donutil
nasednout do auta, aby pochopila, že jediným schůdným
řešením je návrat domů, odkud jsme utekly. Svírá volant
tak pevně, že mu zbělaly klouby na prstech. Podle mě
to sevření povolí, teprve až budeme dál od Chaparralu.
Možná až budeme v bezpečí, zpátky u kmene. V bezpečí.
Potlačím smích – nebo spíš vzlyk. Budu si vůbec ještě někdy
připadat v bezpečí?
Za okýnkem se míhá město, co nevidět z něj vyjedeme,
a tak domů ubývá. Za chvíli už budeme pryč. Daleko od
pouště a lovců. Daleko od Willa. Ta představa mi drásá
krvácející ránu v srdci, ale s tím se nedá nic dělat. Copak
nám svítala budoucnost? Drakii a lovci drakiů? Lovci drakiů,
kterému v žilách koluje krev mých bližních.
A právě to mi dál vrtá hlavou, nemůžu tomu přijít
na kloub. Jakmile zavřu oči, vidím záblesk jeho třpytivé
fi alové krve ve tmě. Mám taky takovou krev. Snažím se
s tou strašlivou pravdou smířit, bolí mě hlava. Will mi
sice všechno vysvětlil a já ho dál miluju, ale to nic nemění
na tom, že mu v žilách proudí krev ukradená mým
bližním.
Vyjedeme ven z města a Cassian pomalu vydechne.
„No, tak to bychom měli,“ zašeptá máma, když se
vzdálenost mezi námi a Chaparralem zvětší.
Otočím se. Dívá se zadním okýnkem ven. S Chaparralem
ztrácí naději na lepší budoucnost. To tam jsme měly
začít nový život, daleko od kmene. A teď se vracíme přímo
do jeho středu.
„Mami, moc mě to mrzí,“ poznamenám, i když ne proto,
že se to ode mě čeká, ale proto, že to myslím vážně.
Máma zavrtí hlavou, otevře pusu, chce něco říct, ale
nevydá ani hlásku.
„Máme problém,“ oznámí Cassian. Silnici před námi
blokuje několik aut, musíme zpomalit.
Dojedeme skoro až k nim. „To jsou oni,“ podaří se mi
zašeptat znecitlivělými rty.
„Oni?“ zeptá se máma. „Lovci?“
Nelítostně přikývnu. Lovci. Willovi příbuzní.
Tmu probodávají oslňující refl ektory, osvětlují Cassianův
obličej. Rychle se podívá do zpětného zrcátka. Je
mi jasné, že zvažuje, jestli to nemá otočit, jestli se nemá
pokusit pláchnout opačným směrem. Jenže už je pozdě –
jedno auto právě přehradilo únikovou cestu a před naším
autem se tyčí několik postav. Cassian dupne na brzdu
a rukama pevně stiskne volant. Poznám, že má sto chutí
je přejet. Dívám se, jestli někde neuvidím Willa, cítím, že
je tady, vím, že je tady, mezi nimi.
Křičí na nás nelítostné jízlivé hlasy, ať vylezeme ven.
Ani se nehnu, rukama se propaluju do holých nohou, zarývám
se prsty hodně hluboko – jako bych se snažila dotknout
drakie ukryté v mém těle.
Někdo zabuší pěstí do kapoty. Vtom ji uvidím – před
předním sklem se v šeru rýsuje pistole.
Cassian se mi zadívá do očí. Mlčky mi tak sděluje, co
už je mi nějakou dobu jasné. Že musíme přežít. I kdyby
to znamenalo, že uděláme to, co lidé neumí. Tedy přesně
to, co jsem už udělala, to, kvůli čemu jsme teď v tomhle
průšvihu. A proč ne? Vždyť víc už toho na sebe prozradit
nemůžeme.
Přikývnu, vylezu z auta a stanu tváří v tvář našim nepřátelům.
Do jejich čela se postaví Willův bratranec Xander a otočí
ke mně svůj samolibý obličej. „To sis vážně myslela, že
nám pláchneš?“
Hruď mi naplňuje drtivá bolest, vztek kvůli tomu,
o co všechno mě tyhle bestie dneska připravily. V krku se
mi hromadí popel. V nitru mi roste štiplavý žár. Připravuju
se na to, co mě čeká.
Jeden lovec zabuší do zadního okýnka. „Vylezte!“ křikne
na mámu s Tamrou.
Máma co nejdůstojněji vystoupí a pak vytáhne Tamru
ven. Moje sestra je ještě bledší než u Velké skály, slyším,
jak sípavě oddechuje. Zírá do prázdna, její jantarovohnědé
oči – má stejné oči jako já – jsou zastřené, téměř skelné.
Otevře pusu, ale ze rtů jí nevyjde ani hláska. Dojdu
k ní, snažím se jí pomoct, podpírám ji spolu s mámou.
Její kůže je na dotyk ledová, jako by to snad ani nebyla
kůže. Je to studený mramor.
Cassian si stoupne před Xandera. Vypadá majestátně,
vždyť je taky princ. Od fi alovočerných vlasů se mu odráží
světlo.
Navlhčím si rty. To by mě zajímalo, jak Xanderovi namluvím,
že mě neviděl se převtělit. „Co po nás chceš?“
Willův bratranec na mě ukáže prstem. „Začneme
u tebe – a u toho, co jsi ksakru zač.“
„Nech ji na pokoji,“ poručí mu Cassian.
12
Xander mu začne věnovat pozornost. „A pak si to vyřídíme
s tebou, ty obře… Jak je možný, že ses s Willem zřítil
ze skály a přitom nemáš jediný škrábnutí, no?“
„Kde je Will?“ vyhrknu. Musím to vědět.
Xander ukáže palcem na jedno auto. „Zkolaboval na
zadním sedadle.“ Zamžourám do šera, v jednom autě je
opravdu vidět skrčený člověk. Will. Je tak blízko, ale přitom
tak daleko, jako kdyby nás dělil oceán. Když jsem ho
viděla naposledy, sliboval, že mě najde. Byl zraněný, ale
při vědomí. Zachvěju se, protože si představím, co mu
mezitím možná provedli jeho příbuzní.
„Musí okamžitě k doktorovi,“ prohlásím.
„Až potom. Až si to vyřídím s váma dvěma.“
„Tak hele,“ spustí Cassian a stoupne si přede mě. „Nevím,
co se podle tebe –“
„Podle mě máš držet hubu. Protože teď mluvím já!“
Xander popadne Cassiana za rameno. To neměl dělat.
Cassian zavrčí a kůže se mu zaleskne uhlově černou
barvou. Pak se toho semele příliš mnoho najednou. Xander
leží na zemi a tváří se stejně vyjeveně jako pět nebo
šest lovců stojících kolem nás.
„Na něj!“ zařve Xander.
Vrhnou se na Cassiana. Zaječím, zahlédnu mezi jejich
těly jeho obličej. Zaslechnu rány pěstí, trhnu sebou, ale
pak vyrazím směrem k nim. Jsem odhodlaná Cassianovi
pomoct, ale něčí ruce mě zadrží.
Vtom ke mně dolehne zvířecí vrčení. To je Cassian.
Několik lovců ho přišpendlilo k zemi. Angus mu dupne
na záda a zašklebí se. Cassian má jednu tvář přitisknutou
k asfaltu, střetne se se mnou pohledem. Tmavé oči se mu
chvějí, místo zorniček má úzké svislé štěrbiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat